Puglia, Itálie - Moje malá, velká výprava IX. díl

  Při dnešní běžecké výpravě jako obvykle jsem si všiml malého, za to velmi důležitého detailu. Po seběhnutí z hlavní silnice mezi pozemky a aleje olivovníků jsem objevil u jedné cestičky malou tabulku. Nikdy jsem si ji nevšiml, natož abych si přečetl co na ní je napsáno: „Attenzione poligono“ Ze zvědavosti jsem si zapamatoval slova na té tabuli a přeložil si je ve slovníku. K mému překvapení běhám u střelnice, doufám že si mě někdo nesplete s vysokou zvěří. Ale nemám parohy (vlastně kdo ví) tak bych neměl být terčem nějakého fanatického „Bruce Willise“.

Je na čase oprášit činky
26.10 neděle

Včera v noci se Penny vrátila po pěti dnech zpět z Londýna. Přílet měla něco kolem půl deváté do Bari. To je asi hodinu cesty plus parkování na letišti, takže Terry po sedmé vyrazil. Dokonce byla možnost že si pobyt v domovské Anglii prodlouží, ale maminčin stav se natolik zlepšil, že mohla odletět plánovaným a zaplaceným letadlem. Nakonec se vrátili až po jedné v noci, díky zpožděnému letu z Stansted.

Terry teď přes email vyřizuje papírování a pomáhá s koupí domu své starší dceři. Našla si s přítelem dům na okraji Pethu. (Tam budou určitě hadi!) Mladší dcera zase řeší smutnější záležitost a to kamarádův pohřeb. Alex kamarád zemřel na přepití vodou. Slyšel jsem už umírat lidi všelijak (obrazně řečeno), např. v České Republice je specialitou uchlastání se k smrti, či na silnici převtělování se za akčního hrdinu, bez pokračování. Ten kluk byl triatlonista, nevím přesně jestli zemřel na selhání ledvin, či jiných orgánů, ale i tak je to dost neobvyklá a nezáviděníhodná smrt.  

Úplně jsem se zapomněl zmínit, že při sledování středeční Ligy mistrů jsem se od Andreje dozvěděl že je v San Michele posilovna a nejen to. Že do ní sám chodí (také mi to mohl říct dřív, ale je pravda že jsem se neptal.) Takže v sobotu (hrajeme s FC Janov) se domluvíme na dnu a čase a po dvou měsících protáhnu své mlado-stařecké tělo. 

Neděle, většinou se nic neděje
28.10 neděle

Práce šlechtí a v neděli dvojnásob. Náš záhadný soused ze severní strany pozemku nám pravděpodobně se svým traktorem brázdí teritoriem, když jsou majitelé doma v Anglii. Po dnešku už to pro něj bude těžko realizovatelné. Po snídani jsem si obul boty, nastartoval náš traktor s valníkem a jelo se vystavit bariéru. Pár šutrů a do oběda to bylo hotové. Po obědě Penny s Terrym nasoukali Uga do kufru auta a vyrazili na pobřeží, poněvadž to byl asi poslední možný den kdy se projít u moře. Já odpoledne strávil jako obyčejně u sledování filmu.

Pár hodin roboty v sobotu, pár hodin v neděli. Bude se to hodit až budu chtít končit nějaký den dřív kvůli fotbalu. Včera večer (sobota) jsem nemohl chybět u domácího zápasu s FC Janov. Body potřebujeme více než sůl a i přesto že vyhrajeme letošní ročník Ligy mistrů (a tím pádem další ročník se nebude konat bez naší účasti) skončit na pohárových pozicích je slušnost. Zápas dobrý, všechno dobré. Tři body zůstaly doma a stoupáme tabulkou vzhůru. Ještě kvůli jedné věci jsem ale potřeboval být v baru, domluvit se s Andrejem kdy se půjde cvičit. Asi nikoho nepřekvapí (v Itálii už vůbec ne), že právě včera se Andrea v baru vůbec neobjevil. Naštěstí na druhý poločas dorazila jeho sestra Ciara (ne že by přišla na fotbal) která ze školy pochytila pár cizích slovíček. Tak jsem jí na papír napsal že v pondělí v půl páté budu na jejího bratra čekat na náměstí. Tak snad mu to bezpečně odnesla a já na něj nebudu v pondělí čekat jak na smilování, ale v Itálii nikdy nevíte.

Naděje že si tu ještě zahraji fotbal, byla do včerejška velká asi jako že vyhraju olympiádu v šermu. Včera mi ale svitla poslední příležitost která se jmenuje Luca. Mimochodem také fanoušek ACM se na mě ptal Pietra a díky tomu jsem se během sobotního utkání seznámil s dalším obyvatelem San Michele. Prý by měli hrát v pondělí večer, tak si na mě vzal telefonní číslo a že se mi ozve.

Krušné pondělí
31.10 středa

V čem máme všichni doma chaos je čas. Po změně na zimní se hodiny posunuly o hodinu dozadu. To ale neplatí pro Terryho, kvůli dvěma zádrhelům. Za prvé jeho životně důležité hodinky které neustále nosí na ruce a snad s nimi i spí, nejdou seřídit resp. posunout o hodinu nazpět. A za druhé za pár dní se stejně vrací domů a tam je čas jiný, tak nač si podle něj zvykat každou chvíli na jiný čas. Nemá rád změny a ostatní se musí podřídit.   

Já jsem malinko zhřešil na italský život a domluvil si na jeden den posilovnu i fotbal s tím že vyjde aspoň jedna varianta. Od rána jsem opět žongloval s šutry na druhé straně pozemku a po obědě jsem skončil dříve. V půl páté italského času, nebo v půl šesté Terryho času jsem se měl sejít s Andrejem na náměstí. Přijel jsem o pár minut dříve tak jsem si zakoupil obvyklou porci zmrzliny a s bláhovou nadějí že Andrej dorazí jsem si sedl na lavičku vedle staříků vehementně něco důležitého řešících. Obrovské překvapení mě čekalo v 16:32 když se Andrea opravdu objevil a mohli jsme tak vyrazit směr posilovna.

Uvítací výbor nás nečekal, ale co se dělo dál bylo velmi komické. Jedna větší místnost, dvě malé šatny to bylo vše co jsem spatřil. Provozovatel malé postarší posilovny byl dvojník Vin Diesela, kromě jeho mě a dvou funících třicetiletých chlápků tam nebyl nikdo starší osmnácti let. A ta mladší generace společně se zmíněnou hereckou hvězdou se zdržovala výhradně jen v rohu u okna kde se nacházel stolní fotbálek. Během celé hodiny co jsem tam strávil se bavící skupinka neodtrhla od fotbalového boje s plastovými postavičkami a já si vzpomněl jak Andrea (který hrál samozřejmě také) mluvil o cvičení. Takovou dřinu jsem tedy nečekal a jen jsem se tomu smál. Když už jsem byl po sprše a na odchodu Andrea se mě překvapivě otázal jestli už odcházím. O nic méně překvapený byl když jsem mu odvětil že ano. Po otevření skříňky jsem spatřil na telefonu šest nepřijatých telefonátů od Luca. Sotva jsem vzal telefon do ruky volal po sedmé, tak jsem se dozvěděl že mě vyzvedne u pietrova baru v půl desáté večer. Takže skočit na kolo jet zpět domů na večeři, poté vyndat věci sbalit jiné věci a vyrazit zase zpět do San Michele. Zmrzlina se už nekonala jelikož by mi kornout asi přimrzl k ruce, ale čekat jsem ani nemusel. Sotva jsem došel k baru blikal na mě Nissan Micra.    

Luca je slušný kluk, udělal na mě dojem už tím že opravdu přijel a ještě k tomu na čas. Spíše tichý, hodný až by člověk řekl že není Ital. Je mu dvacet tři a většinu roku se živý jako barman v severní Itálii. Minulý rok byl dokonce v SAE, ale na druhou stranu musím říct že na angličtině to vidět není. Ale rozumí poměrně všemu co si řekneme a navíc je na něj na rozdíl od ostatních zdejších spolehnutí.  

Hodina a půl hry bez střídání a o půlnoci italského času jsem se šnečím tempem vracel zpátky domů. Rychlá sprcha něco k snědku a upadl jsem šťastně do postele. Na mobilu svítil čas 1.15 a budík byl připraven ječet mi do uší v sedm ráno.