Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Itálie - Puglia

26. 05. 2013 22:35:55
Dny zde vcelku stejně strávené, běží jako pominuté. Sotva se slunce brzy nad ránem ukáže, rozsvítí se jako šílená světluška na steroidech, kterou následují její číselné dětičky a než padne poledne, napočítám jich na teploměru rovných třicet. Jsem zvědavý kolik se jich ukáže, při začátku června. Barvou své kůže začínám připomínat uprchlíka z Trinidadu, možná kromě dlaní, které se mi během dne schovávají pod rukavicemi a já jim tak nemohu dopřát stejně intenzivní sluneční svit jako zbytku svého těla. Vlastně ještě jedna část těla je stále bílá, můj zadek.

Díky své nové vizáži jsem více zapadl mezi domorodce. Příkladem může být konec minulého týdne, kdy nám přivezli náklaďák s šedesáti m2 dlažby na terasu. Sotva řidič a dodavatel v jedné osobě sestoupil z kabiny a pustil se do italsko-anglické komunikace s Terrym, jejíž cesta nikam nevedla, všiml si mě a rozzářil se jak jaderná hlavice po rozprsknutí o Severní Koreu. Pokusil se předat břemeno konverzace z cizince na Itala. Vzhledem jím možná jsem, ale jeho riskantní mise o navázání kontaktu s člověkem jiného druhu se nezdařila. S mou italskou slovní zásobou nejsem, bůh ví, jak dobře a prakticky jediné co umím plynně používat ve větách, jsou vulgarismy. Mohu za to děkovat svým přátelům z baru, při sledování fotbalového utkání je to praktické a výstižné. Pro uzavírání obchodu už ale méně.

Během prvních pracovních dnů jsem měl to štěstí setkat se s neznámým plazem. Nesdílím sice stejný pocit jako moje mírumilovná babička, že bych při konfrontaci s pavoukem velikosti špendlíku přemýšlel o konci svého života, ale nikoho z hadí party nemám zrovna v lásce. Útlý had, přírodou ne zrovna obdařen ze mě asi také nebyl zrovna dvakrát nadšený. Vyrušil jsem ho zrovna od hodiny opalování na vyhřátém kameni a hned co zbystřil svého otravného, dvounohého souseda, odkráčel si do svého kamenného království. Na mé ťukání klackem, aby se koukal ukázat, neodpovídal, strašpytel. Druhé hadí rande jsem si (ne)domluvil o dva dny později, ale tam se holka podlouhlá vyplašila sotva jsem ji zahlédl. Oba výstavní kousky patří (doufám) mezi užovky a nejsou jedovaté, ani nebezpečné. Penny mi pověděla, že veškerou hadí populaci, kterou zde zahlédnu, bude právě kompletně černá, štíhlá užovka. Na zmiji už bych takové štěstí mít neměl, vyskytuje se více v odlehlých oblastech takřka bez lidí (i když při mém štěstí) a Penny za celých sedm let nespatřila ani jednu (co není, může být). Když jsem o dalších několik dní později znovu postřehl plazící černou hadici v trávě, neopomněl jsem se o tom zmínit večer u večeře. U té už nechyběl Terry. Z pracovních důvodů byl během mého prvního týdne tady, v Londýně, přiletěl tedy pravidelnou linkou Stansted – Brindisi v neděli dopoledne a mohl mě tak potěšit svou pozitivní reakcí na mou odvedenou práci po dobu co zde nebyl. Výrokem o zdejších hadech mě ale už potěšil méně, i když měl bych připomenout, že je Terry velký pohádkář. Co je pravda a co jeho nekonečná fantazie, to opravdu nikdo neví. Jednou ho podle jeho vyprávění napadl agresivní had v garáži, když tam zase něco hledal mezi tím svým veškerým harampádím. Nevědomky kopl do jedné z dutých trubek, odkud vystartoval neznámý tvor, který na Terryho (podle jeho slov) prskal. Hlavu měl vzpřímenou jako kobra (ten had, i když Terry asi také), nic velkolepého z představení ale nebylo, nebo to aspoň takticky nedopověděl. Podruhé zase viděl pod kameny hada s oranžovými a žlutými pruhy. Jakoukoli drogovou závislost u něj můžu vyloučit, stejně jako kobru v garáži, ale na pocitu to nepřidá. O to víc, když hadi nejsou mým oblíbeným zvířecím stvořením.

Mnohem otravnější než hadi, či jiní živočichové jsou tu samotní Italové. Pojem kontejner, nebo odpadkový koš jim nic neříká a speciálně v oblibě mají pro odhazování čehokoliv krajnici silnice, a kdo se trefí i přes zeď, rovnou i pozemek. Krátce shrnuto, Italové jakéhokoli věku jsou prasata – Gli italianisono i maiali - kdyby to četl někdo zdejší. Kdo je na ně ještě zvlášť alergický je Terry, jinak než je chytnou při činu, ale šanci nemáme. Smůlu měl jeden řidič, který jednoho rána zastavil na kraji vozovky. Já zrovna sekal trávu poblíž, všiml jsem si bílé dodávky hned a proto jsem se ukryl jako šelma za vysokou trávou a číhal, co se bude dít. Neznámý muž vystoupil z vozu, naivně se protáhl s rozhledem do stran, jestli ho náhodou někdo nepozoruje, otevřel nákladový prostor, z něhož vytáhl prázdnou, papírovou krabici a nenápadně ji hodil pod auto. V tu chvíli šelma (já) vystartovala ze svého úkrytu, přeskočila zeď a zaútočila na nepřítele. Když mě nic netušící chlap už v té době sedící za volantem spatřil, překvapeně a odevzdaně dělal, jako že ho to mrzí. Na otázky typu co to je, atd. samozřejmě neodpovídal. Vzal jsem proto krabici, otevřel zadní dveře a hodil mu jeho poklad zpět dovnitř. Chlap nastartoval a mazal pryč co mu koně pod kapotou stačili a já se dočkal oslavné pocty od svého nadřízeného, Terry byl štěstím bez sebe, že mu v tu chvíli bylo jedno, že jsme vyhráli bitvu, ale ne válku.

Mnohem větší trable jsem měl o pár hodin později v souboji s obří ropuchou. Utábořila se pod schody do bazénu a odmítala vyklidit bojiště. Bazén přes zimu zezelenal, že nejde vidět na dno a minulý týden jsme ho nechali skoro celý vypustit. Terry je koumák, takže všechny litry nadbytečné vody míří potrubím přímo mezi citrusovníky, které nemají vody nikdy dost a příští rok nás tak možná čekají žně. Nyní je náš malý, metr hluboký Atlantik pro žáby hotový ráj a nabourat se jim do jejich letní pohody musím samozřejmě já, aby neucpaly všelijaké mechanismy, nebo já vlastně ani nevím, proč je musím z jejich prozatímních domovů poslat zpět do jejich normálního života v přírodě. Rozkazy je zapotřebí plnit a někdy se musí jít i přes mrtvoly. Síť na tyči mě napadla jako první možnost, jenže tuto pomůcku bych musel nejdříve najít, což se později ukázal jako nereálný plán. V garáži by se ze všech zbytečností, i nutností dokázal postavit snad i raketoplán, ale já neměl chuť stát se dalším Gagarinem, jen vyhnat ošklivou kvákající potvoru z vody. Po ruce jsem měl lopatu, inu člověk si musí poradit jen s tím co má k dispozici. Holka ošklivá si mě všimla už při příchodu k druhému okraji bazénu a zanořila se do tajuplných hlubin své říše. Já neměl zrovna chuť ji honit jako ostatní plavci Phelpse v Londýně. Vyštvat ji z jejího prostředí se mi dlouho nedařilo, máchal jsem lopatou v napůl vypuštěném bazénu, bez náznaku úspěchu a jedině co jsem vylovil, byla směs listů, větví a bahna. Žába proradná nikde. Když už jsem chtěl ohlásit svůj lov za neúspěšný, soupeř se potřeboval nadechnout. Nejsem zoolog, abych věděl, jak dlouho žába vydrží pod vodou, ale tahle musela být rekordmanka. Podle vzhledu měla objem plic jako plejtvák, jednou ale vylézt musela a já měl to štěstí, že zrovna ve směru, ve které jsem na ní čekal se svou nástrahou. Nebudu lhát, poprvé se mi ji nepodařilo posadit na lopatu, ani podruhé, ani potřetí, ale po pár minutách byla venku a já mohl spokojeně přejít k jinému pracovnímu vytížení.

Začátkem třetího týdne vypukla na terase stavba letošního roku. Pokládáme novou dlažbu, obsahující pět odlišných velikostí a tvarů, podle předlohy. Terry něco podobného, ale mnohem jednoduššího dělal minulý rok kolem bazénu. Měl jen dvě odlišné velikosti kachliček, které stačilo jen střídat mezi sebou, ale i to se mu povedlo poplést a ne jednou. Nyní proto nebyl nominován na velitele „kresby“ jelikož bychom museli každou chvíli něco odlepovat, přemisťovat a přilepovat znovu. S radostí jsem se proto chopil role té nejdůležitější, sestavovat „obraz“ kousek po kousku a hlásit co a kam se má přilepit. Prostě jako puzzle, akorát o něco větší a těžší.

Jednoho klidného večera jsem musel odehrát souboj o místo ve své posteli. Objevil se mi nad nočním stolkem šestinohý (pokud dobře počítám) zřejmě žadatel o nocleh. Pavouk je slabé slovo, tenhle byl možná z říše lidožravých, nebo aspoň byl zrovna po pozření dobře stavěné krysy, protože jeho velikost musela nahánět strach široko daleko. Nikdo asi neví, jak krásný měl tento tvor život, já ho ale záhy v sebeobraně ukončil baseballovým odpalem se srolovanou rohoží. Je mi líto příteli, třeba v dalším životě.

Autor: Martin Janků | neděle 26.5.2013 22:35 | karma článku: 9.96 | přečteno: 504x

Další články blogera

Martin Janků

Jiráčkův nádech

V mnohých z nás se určitě probudila určitá forma nostalgie a připomněla úspěšné tažení Viktorie Plzeň v pohárové Evropě. Jedním z hlavních tváří spanilé jízdy Evropou byl Petr Jiráček.

2.9.2015 v 2:52 | Karma článku: 16.28 | Přečteno: 354 |

Martin Janků

Shoďte Švýcary z 12. patra

Dnešní los skupin Evropské ligy usnadnil už tak velmi dobrou cestu za přímým postupem do Ligy mistrů. Právě Švýcaři okupují magické 12. místo v žebříčku pohárového koeficientu a Čeští zástupci je mají na dosah!

28.8.2015 v 17:54 | Karma článku: 12.00 | Přečteno: 259 |

Martin Janků

Proč přilétá Plekanec?

Nepatřím mezi pivní pupky s názorem protřelého trenéra, ani vysloužilé playery - hokej jsem hrál když mi bylo úctyhodných 6 resp. 7 let - ale k tomuhle se chci vyjádřit nejen mezi "svými" z vlastní hokejové rodiny.

15.5.2015 v 22:12 | Karma článku: 42.37 | Přečteno: 12457 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Roman Enders

Od moře k moři přes jedno pohoří (3.)

Dost bylo rušných ulic Barcelony. Za šera se vracíme do kempu, užít ještě večer a ráno moře. Dopoledne vyrážíme rovnou na sever k Andoře. Cestou před námi vyroste bájná hora Montserrat. A to by bylo, abychom jí jenom objeli....

24.11.2017 v 18:41 | Karma článku: 8.18 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jan Tomášek

Zubačka Tanvald – Kořenov

Na sklonku 20. století, když jsem získal stabilní připojení k internetu, byla jedna z mých prvních aktivit virtuální projíždění různých železnic, především těch ozubnicových.

24.11.2017 v 18:15 | Karma článku: 7.33 | Přečteno: 187 | Diskuse

Marek Síbrt

Krušné hory: tak krásné, až vás rozbolí duše

Když navštívíte Krušné hory, vtáhnou vás do sebe a nikdy nepustí, i když budete stovky kilometrů daleko. V duši vám zůstane krása mystické krajiny, pocit, že se tady stalo něco, čehož důsledky jsme nedokázali zvládnout...a bolest.

24.11.2017 v 8:32 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 296 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 8. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Francie

Francie je turisty nejnavštěvovanější zemí světa. Většina turistů ale míjí pozoruhodné lokality, které nejsou poznamenány masovou turistikou. Na následujících řádcích letmo popíši některé z těch, které jsem měl možnost navštívit.

24.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 97 | Diskuse

Stisk Studentský deník

V Gruzii je slušností dát si s lidmi alespoň tři panáky, říká Ladislav Zibura

Nejen o tom, jak se nenechat opít v Arménii a Gruzii, se na přednášce ve vyprodané brněnské Scale rozpovídal cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura.

23.11.2017 v 23:28 | Karma článku: 8.83 | Přečteno: 271 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1203
Fotbalový blázen, automobilový nadšenec a tak trochu cestovatel. Jeden obyčejný z neobyčejných.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.