Počasí se konečně odhodlalo ukázat i svou příjemnější tvář a nejen pro sýkorky, které se mi tím pádem nakvartýrovaly na parapet okna, to je vítaná změna. Letošní léto na sebe nenechalo dlouho čekat a tak nějak předskočilo jaro a vyhnalo konečně tu otravnou, nepříjemnou ženskou nazývající se zima. Ta proradná bestie tu byla už dostatečné dlouho a nadělala dost škod na to, aby zase mohla odkráčet, odkud přišla a nechala nás dalších sedm (možná osm) měsíců oddechnout bez jejích nemravných připomínek jako je sníh, mráz a ledovka. Sbohem a šáteček děvenko, uvidíme se snad zase za dost dlouho.
Shozená kila znovu nabraná, mozoly zacelené, barva kůže vybledlá a baterie mé fyzické schránky plná energie. Říká se: „Dvakrát do té téže řeky nevstoupíš“. Já se nikdy moc neřídil podle pravidel, už je zase na čase dělat něco pořádného a těšit se z vlastní práce a zaujetí. Má cesta proto směřuje do stejného cíle, jako tomu bylo před osmi měsíci. Oblast Apulia v Jižní Itálii kde se léto rozhořelo ještě agresivněji, než tomu bylo doposud v Česku, na mě znovu čeká s otevřenou náručí. Čas mi vyplní práce a studování ne ani tak místního, ale hlavně anglického jazyka. Britští přátelé už utekli ze zachmuřeného Londýna o měsíc dříve a do základního tábora tak mířím o něco později, jako známá posila z východu.
První větší změna oproti minulému roku byla v odletovém řádu mé cesty. Z důvodu nižších nákladů jsem vzlétl do oblak z bavorského Mnichova a ne z matičky Prahy. Sbalil jsem si tedy svých pár švestek, políbil ženu a vypravil se znovu do světa.
Odbavením jsem prošel překvapivě bez komplikací a mohl se tak odebrat k číslu brány, které se na mě usmívalo na letence. Čas byl nekompromisní, takže už jen stihnout tři nejnutnější věci (vykonat malou potřebu, koupit vodu a pytlík oříšků) před vstupem do mé drožky s křídly a hurá na jih.
Detailnější popis letu po mně bohužel nemůže nikdo chtít, čekání na povolení ke startu ze mě dlouhé minuty čekání uprostřed runwaye udělaly spícího jezevce ve stavu zimním. Za nedlouho po vzletu mě ale jedna z (mimochodem velmi pohledných) stevardek necitlivě probudila z důvodu, že bych si měl zapnout bezpečností pás (toho si všimla brzo, hvězda). Po okamžiku rozednění mé mysli a uvědomění co se děje a kde vlastně jsem, jsem s tím samozřejmě neměl nejmenší problém a už vůbec jsem nechtěl odporovat slečně nade mnou shlížející a tvářící se jako nahněvaná Xena. Při mé smůle jsem ale byl posazen ke dvojici slušně řečeno obtloustlých mužů středního věku. Nejmenované duo se určitě každým rokem účastní mnichovské soutěže v pojídání bratwurstů a letošní rok musí být zvlášť horcí favorité, v bezesporu skvělé formě. Já jím to nepochybně přeji, každý má své priority, mou ale v té chvíli bylo vylovení svého bezpečnostního pásu z pod zadnice jednoho z „širších“ pánů. Nakonec byl můj bezpečnostní pás vysvobozen z mnoha tunového sevření a já tak mohl uspokojit svou bezpečnost a hlavně klid na duši slečny letušky.
Přestup byl rutinní záležitostí starověkého Říma. Zavítal jsem do italské metropole už potřetí (a minimálně ještě jednou se tu objevím – na cestě zpět) a pořád jsem vlastně neviděl vůbec nic. Na další letadlo jsem měl čas čtyři hodiny a to není zrovna fůra času na to se někam podívat. Nerad bych mým přátelům vysvětloval, proč letadlo z Říma přistálo beze mě. Našel jsem si tedy pěkné místečko pro posezení o samotě. V první řadě bez jiných cestovatelů v blízkosti a se zajímavým výhledem na přistávající, či odlétající aeroplány do jiných koutů této planety.
Prvních pár řádků mé druhé cesty do jižní části Italského poloostrova byly napsány, dvě hodiny utekly jako voda, tudíž čas vzlétnout znovu do skoro vesmírných výšin a plachtit směr Brindisi. Hurá na nohy, popadnou druhý pytlík oříšků a odebrat se k bráně B18.
