Dlouhá cesta

Jak drasticky se dá zvrhnout běžná cesta autobusem z Prahy do Chebu. Začátek plavby nevypadal nijak zvláštně a nic nenasvědčovalo tomu, že budu mít o pár hodin později chuť zmasakrovat kompletní autobus cestujících a navrch zlynčovat hollywoodského stevarda. Nakonec dorazili všichni živí a zdraví, jen mně se zkrátil život o několik let.

Už na začátku výpravy vlastně nastala komplikace ne, že ne. Rodeo burger a cibulové kroužky - které jsem měl k obědu - se ve vytříbené harmonii přihlásili o slovo ještě dříve, než jsem měl v plánu je znovu vrátit na svět. Časová rezerva, která většinou v plánech nemá místo se tedy vyplatila a má maličkost zůstala bez úhony. I tak jsem ale musel zvýšit tempo hry, jelikož jsem si chtěl před odjezdem zakoupit ještě lístek mašinkou na území nazpět do matičky Prahy. K žlutému kolosu na kolech jsem dorazil pět minut před odjezdem, což byl čas akorát na nalodění a spokojené usednutí na zakoupené místo v nitru žluté ponorky.  

Nyní přichází chvíle slávy Justina Biebera kříženého se Zacem Efronem, jinak stevarda, na této cestě sloužícího, nedokážu lépe popsat. Kdyby aspoň dával na odiv svůj vybělený chrup současně s vystylovaným účesem a svetrem barvy zmutovaných tulipánů. Jenže hoch byl už od začátku poněkud zamlklý a nesympatický, ba co více, začal mi pít krev. Abych byl vlastně spravedlivý, to, že mám prošlé studentské osvědčení není chybou jeho modrých očí, ale překvapivě ani těch mích. To se jen Student agency nemůže spokojit s kartou ISIC - stejně jako mnoho jiných společností - a potřebuje mít zvláštní potvrzení, což je tím pádem další předmět vyplňující mou už tak naditou šrajtofli.

Datum posledního říjnového dne fešákovi nestačilo a zatoužil tak po dalších 59 korunách. Co nazbyt, kolikrát za život máte příležitost dáti Biebrovi almužnu. Šedesát korun mě nezabije (tu korunu mi bez oznámení nevrátil) za to mě zničí neustálé běhání (z pravidla každý půl rok) po úřadech všeho druhu za účelem získání další, resp. nové slevy/potvrzeni/dokladu nebo jiných nesmyslů za účelem stejným, pro jaký jsem měl doklad předešlý. Problém není u té popové hvězdičky, ale u dopravce, který jako mnoho dalších soukromích i státních institucí razí heslo: proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Něco můžu mít na půl roku, něco na celý školní rok a něco na dvanáct měsíců. Prase by se v tom vyznalo.

Ještě než nastala ta přešťastná chvíle a dopravní prostředek se dal do pohybu, další překvapení mě čekalo na místě spolujezdce. Dvou sedadla jsou uzpůsobena pro průměrnou postavu průměrně vydělávajíc slovanů. Jenže jak tak rok za rokem pozoruji, čím méně peněz člověk vydělává, tím více žere. Nebo si řidiči metra, taxikáři, dělníci, atd. přivydělávajíc v boji sumo? Co by za to stejná sociální třída dala dejme tomu v Brazílii. Tam jsi tlustý, když jsi bohatý, sám božský Ronaldo by mohl vyprávět.

Zpátky k mému parťákovi v sedadle. V baletu se jeho talent neskrývá a troufám si tvrdit, ze běh viděl maximálně v televizi. Zda je na vině nemoc, nemohu soudit, ale silný cigaretový odér zdravotnímu alibi nepřidal. Funící slon (tak jsem svého spolusedícího pojmenoval) si byl vědom své velikosti i čpavosti a proto se ihned přilepil ke svému okénku jako ustrašený sloník a celou cestu si četl knihu, která v jeho dlaních velikostně připomínala krabičku od sirek. Já se nasáčkoval k němu a měl pocit, že se opírám o zeď. Nejen proto si účelně kupuji jízdenky s místem do uličky, nikoli k oknu. Do uličky se mi vejde podstatná část těla a nemusím se tak dusit a mačkat u okna jako můj kamarád Dumbo. Jenže i výhody se mohou v okamžiku stát noční můrou. Jelikož záda a hýždě slona indického zasahovala do poloviny sedadla mé maličkosti, neseděl jsem DO uličky, ale V uličce. To se později ukázalo velmi nehodící pro cestující sedící dále za mnou, pro cestující dále za mnou a chodící na toaletu, pro cestující dále za mnou a chodící za jinými cestujícími, pro Bieber-Efrona a co jsem předem nemohl tušit, pro prakticky celý autobus, jelikož jsme byli účastníci nespočetné kolony aut, stojící na silnici někde mezi Lubencem a Karlovými Vary. Pět minut, dvacet minut, hodina.. Čas vpřed zrovna nechvátal a vděčit za to můžeme řidiči kamionu, který za neobjasněných důvodů skončil půlkou svého vozu ve škarpě.

Jak si tak sedím levou půlkou zadnice v zaplaceném sedadle a druhou si nechávám otloukat vším možným, co projde kolem, začal jsem mít kromě nenávisti k ostatním cestujícím také hlad a to není nikdy dobrá zpráva. Jak já umím být nevrlý, když žaludek volá o přísun živin. Moji nejbližší by mohli vyprávět. Při vrcholícím hladovění si další člen posádky, pro změnu dáma sedící přes uličku vytáhla několik balíčků, podle vůně, různých brambůrek. Musel jsem na ní nepřetržitě hledět, nejen z hladu, ale protože to bylo něco nepopsatelného. Paní odhadem padesáti pěti let a váhy Fordu Tranzit upřeně a s plnou pusou hleděla do několik centimetrů vzdálené obrazovky, kde se rozjížděl další díl nejmenované telenovely. Ani přes neutuchající touhu po novinkách v ordinaci nezapomínala už tak plná ústa zásobovat dalšími hrstmi paprikových lupínků. Na to, že ženská nedokáže dělat dvě věci najednou, tak tato by uměla jíst i šesti rukama, kdyby ji je někdo přišil. Zbytečný kus živé hmoty vydávající otravný a odpudivý zvuk i pach se předemnou krmil a já nemohl odpoutat oči od něčeho takového, co jsem asi opravdu ještě nikdy neviděl. Paní musí své srdce roztrhat na kusy dříve, než SLR pneumatiky na okruhu. Pokud by vypadala aspoň z části zábavně, přirovnal bych ji k Marfuše z Mrazíka (jen to mlíko ji chybělo) ale toto suchozemské monstrum nepatří ani do komedie Zdeňka Trošky.  

Bum, bum, do toho se další nárazy od kolemjdoucích stále opakovaly. Dalším bodem na programu byla slábnoucí energie jak v mobilu, tak v notebooku a já cítil, že se konec mé trpělivosti už neudržitelně a jistě blíží ke konci. Zásuvka by byla, jenže ta se nacházela pod oknem, kam bych se přes sloní nohy velmi těžce prosekával a ztracená motivace z neutuchajícího hladu mě přivedla k pocitu nezdaru, aniž bych se o cokoli pokusil. 

Cesta zpět vede po kolejích, další oblíbená forma cestování ale také brzy skončí. Chce to trpělivost, odhodlání a šetřivost, jiná cesta za svým vlastním snem na kolech nevede.