Jížní Itálie - Cesta zpět

  Včera, vlastně dnes v noci kolem třetí ráno jsem si na webu přečetl, že jsou Benátky (znovu) pod vodou. Není na tom nic překvapivého, jelikož tam padne pár kapek a lidé mají v kuchyni umělé jezírko, ale proč zrovna když tam letím já? Letiště je ale v provozu tak jak má, tak by mělo být vše v pořádku.

Cesta zpět
12.11 pondělí 

Po třech hodinách spánku jsem se rozloučil s mým věrným kamarádem co mi ještě naposledy pokousal ucho a mohlo se vyrazit na letiště do Brindisi. Ještě za tmy jsem dorazil do odletové haly plné (určitě) moudrých pánů v oblecích a s kufříky. Namířil jsem si to hned s taškou k odbavení, kde se na mě slečna v půl šesté ráno jistě těšila. No nebude to poslední letištní personál, který budu dnes svojí maličkostí otravovat. Čekala mě čtyři letiště, tři letadla a dva přestupy, takže zábavný den plný cestování. Zrovna ne moc hovorná slečna mi podala dvě letenky. Já po ní ale vyžadoval víc, než mi dotyčná bez skrupulí dala. Letím až do Prahy holčičko, co bych asi dělal v zatopených Benátkách? (Tak nějak jsem se hájil). Po otázání mi bylo řečeno, že třetí letenku si musím vyzvednout v Benátkách, ale zavazadlo dorazí až do Prahy. To je zajímavé, tak taška se bez námah doveze až domů a já se musím plahočit po svých, projít dvojí bezpečnostní kontrolou a ještě někde hledat a zajišťovat papírování.

Jak být dvakrát v Římě a nevidět Řím?

První let (a jistojistě ne poslední) se u mě odehrál v režimu spánku se sluchátky v uších. Při klesání jsem si ale při poslouchání vrtošivé Rihanni, nebo playboye B.O.B. vzpomněl na slova dámy pracující v letecké agentuře. Slečna mi do telefonu při změně letů pověděla, že odlet z Říma mám v 8:20. To mi v mé poloprázdné hlavě zaplněné jinými zbytečnostmi moc nesedělo, jelikož bylo 7:50 když jsme teprve začali klesat nad starověký Řím. Palubní lístek ale ukazoval odlet v 9:20, což znělo pravděpodobněji. Ale ten mi poslala ta samá slečna říkající čas o hodinu méně. Rozhodování zda věřit neznáme slečně, či tomu co je napsané černé na bílém bylo rychlé a jednostranné, ale přece jenom raději bych si to chtěl ověřit sám u brány č. 16 a pokud možno do 8:20.

S tím ale tak nějak nepočítal šofér letadla z Brindisi a s přistáním si dával načas. V 8:00 přistál na runway odkud se ale nevydal k letišti, nýbrž na parkovací plochu kde na nás čekal autobus. Než jsem se dostal z letadla do autobusu tak bylo 8:10 a poté jsme se všichni společně vydali na okružní jízdu kolem letiště. Možná bych byl v letištní budově rychleji i pěšky, ale to mi nebylo umožněno. V 8:19 jsem se dostal do odletové haly a moje další brána byla samozřejmě na druhé straně. Nevím zda jsem nepřekonal olympijský rekord v běhu Římem s nákladem na zádech, ale k bráně č. 16 jsem doběhl v čase zaručující mi nástup do letadla. Odlet byl naštěstí v 9:20 tak jak mi letenka napovídala, ale ženy vám vždy zamotají hlavu.

Budu muset ukončit své třískání do klávesnice mého notebooku a sbalit si svých pár švestek. Brána č. 16 přímo zamnou se otevřela a příští zastávka jsou Benátky.

Nejkrásnější letiště na světě

Posádka dalšího letadla si zřejmě hrála na pouťovou atrakci, jelikož při sestupování se letadlo najednou rozeřvalo a prudce zvedlo nahoru. Teroristi nás neunesli, ale na vině bylo deštivé počasí. Přes mraky jsem neviděl vůbec nic a nesázel bych že pilot vpředu na tom byl s viditelností lépe. Za pár minut jsme se zase otočili a začali sestupovat napodruhé a to už definitivně.

Za svůj poměrně krátký dvacetiletý život jsem viděl už dost letišť, mezi ty opravdu velké a krásné patří JFK v New Yorku, Londýnské Heathrow, nebo Franz Josef Straub v Mnichově. Ale opravdu nejhezčí a velmi odlišné od ostatních se pro mě stalo benátské Marco Polo. Pochybuji že světově známý italský kupec a hlavně cestovatel z přelomu 13. a 14. Století má něco společného se vzdušnou přepravou, ale i tak se mi ten název líbí. Přílet byl samozřejmě deštivý, ale voda se usazovala jen na travnatých plochách a ne přímo na runwayi. Většina cestujících si sice stěžovala (spíše jen brblala pod nosem) že musí přejít asi patnáct metrů od letadla do autobusu pod širým nebem, ale nejsme přeci z cukru. Hlavní budova při přistání vypadala v první řadě odlišně od ostatních příletových budov po celém světě. Trojúhelníková střecha, cihlový design, to vše velké jako jeden pražský terminál.

To co jsem čekal na letišti hlavního města Itálie mě čekalo tady. V obchodní části nechyběly všelijaké obchody a značky, ale pro mě nejhezčí byl obchod Ferrari, nebo Ducati se závodním speciálem z minulého roku. Také jsem si ještě užil svůj poslední kornout skvělé zmrzliny a pak už mě čekal nástup k bráně B6 a návrat do bývalé (a možná budoucí) socialistické země.

Při masovém vystupování z autobusu před naším letadlem jsem se ještě kochal pohledem na všelijaké tipy, velikosti a názvy letadel a čekal až se ostatní nasoukají do dvou vchodů do letadla. Potom jsem se vypravil do schodů v zadní části i já a ještě jedním pohledem se rozloučil s Apeninským poloostrovem. V kuchyňce jsem slušně pozdravil slečnu letušku a namířil si to do trupu letadla. Hned na začátku, resp. na konci letadla jsem si všiml posledních šest řad sedadel na kterých neseděl ani jeden cestující a s pohledem na můj palubní lístek se mi v mé ne zrovna plně vybavené hlavě utvořila skvělá myšlenka. Nechtěl jsem sedět uprostřed letadla mezi ostatními Čechy a proto jsem se vrátil ke zmiňované blonďaté stevardce s dotazem zda nemohu sedět vzadu sám. Tato neškodná anglicky položená otázka slečnu zřejmě vnitřně rozlítila a požádala mě o moji letenku. Vypravila se směrem k mému vytištěnému číslu sedadla a poprosila mě ať se usadím, vrátila mi zpět letenku a odkráčela zpět do zádi letadla. Blondýny mi nikdy štěstí nepřinesly.

Po pár minutách se vedle mě objevil muž v černém obleku a s vizitkou letištní ochranky a požádal mě abych se mu identifikoval. Po předložení pasu a letenky se mi omluvil a odkráčel ven z letadla aniž by to samé udělal u dalšího, jiného cestujícího. Při mé smůle to byl let do Prahy a tím pádem letadlo plné Čechů, kteří po téhle kontrole upřeli své pohledy na mou osobu a já si připadal jak Bin Ládin křížený s Che Guevarou.

Na letiště Václava Havla jsem se vrátil po deseti týdnech stále vcelku zdravý, mladý a s mnoha zkušenostmi a zážitky. Nakonec vše dopadlo bez fyzických, i duševních ztrát (až na šest kilo které jsem zhubl) a svou výpravu můžu brát za úspěšnou.