Puglia, Itálie - Moje malá, velká výprava X. díl

Pátek
2.11

 Včera k nám plánovaně přijel na večeři Richard, kterému jsme pomáhali se stavbou kůlny. Moje angličtina podle přísedících je lepší, i když já zas takový pokrok nevidím, ale něco na tom bude. Večer se trochu protáhl, ale to ani moc nevadilo, jelikož jsme dnes ráno jeli s Penny do Brindisi. V plánu byl nákup nějakých stromů na vysázení, ale nakonec asi i z důvodu Terryho neangažování se nechal valník za domem a jelo se jen pro potraviny a já se jel poflakovat po nákupním centru.

Odpoledne jsme s Terrym vypadali jako starověcí Egypťané při stavění pyramid. Faraoni co chtěli mít po smrti klid a být schovaní před světem kdesi v kobce, by si to mohli příště také sami vyzkoušet. Do teď by mě samotného zajímalo, jak obrovské kamenné kvádry dostali nahoru, ale vlastně ani nestojím o to to vědět. Spíše mě zajímá, kolik dopravních nehod zaviní Terryho balvanový nápad. U druhého výjezdu z pozemku vedoucí na cestu San Michele – Ostuni je poměrně široké místo pro zastavení či odstavení vozidla. Je proto zvykem, že tam často stojí během odpoledne řidiči náklaďáků. To se ale vůbec nelíbí majiteli vymezeného místa, Terrymu. Komu by se také líbilo každý den uklízet pytle odpadků, flašky od piva a ostatní svinstvo nejen podél zdi, ale i za zdí kolem stromů. Napadlo ho tedy vzít šest balvanů vážící sto a více kilo a jednotlivě je zapřáhnout za traktor a odtáhnout na zmiňované místo před bránu, aby tam bylo volno jen na vyjetí z brány. S tím se nedalo nesouhlasit, ale poté, co jsme je položili odhadem dvacet centimetrů až metr od asfaltové krajnice, jsem nenechal dlouho svůj názor ve vnitru bránice. Bohužel majitel, ani velitel akce jsem nebyl a i přesto, že jsme se o tom ještě celý den hádali, se Terryho hloupěbritský názor nezměnil. Samozřejmě jsem musel poslouchat, jak v Anglii si na svém pozemku může každý dělat co chce a že tam lidé pokud musí mít, mají kameny podél silnice. Že tam jsou předpisy takové a pak zase takové a naštěstí jsem nakonec úplně všemu nerozuměl a nemusel se s ním dál „hádat“.

Předpisy mě nikdy tak nějak nezajímaly a už jen z logického hlediska nechat překážku na silnici, resp. na krajnici nebo podél krajnice, chcete-li a ještě k tomu neosvětlenou, je opravdu špatný výmysl a ohrožuje tak všechny účastníky provozu. Matka s dítětem pojede tak, jak ženy většinou jezdí, tím myslím klidně, pomalu a uprostřed svého pruhu. Za ní pojede nějaký náctiletý dobytek, nebo příznivec Fittipaldiho a místo aby počkal na správný okamžik, nečekaně ji předjede. Přičemž žena se lekle a uhne mu metr do strany. Nebo už vidím, jak v noci někdo spatří na silnici kočku, strhne auto do strany aby se jí vyhnul a skončí po nárazu s neviditelnou bariérou na střeše, nebo hůř, v rakvi. Na to mi bylo řečeno, že v Anglii řidiči neuhýbají, resp. nestrhávají volant. To už jsem nemohl vydržet a vzdal jsem boj o holý rozum.

Ugo
4.11 neděle

Dneska jsem měl smutné ráno, když jsem po běhání a snídani (mimochodem ostatní ještě spali) napochodoval nadšeně do garáže pro kanystr s benzínem. Ani kapka v něm nebyla a s naftou není taková zábava, když chcete nechat zmizet ze zemského povrchu bordel, jako jsou větve, stará prkna, atd. Navíc traktor po ránu také nevypadal, že by se vyspal do růžova, po chvíli jsem zjistil proč. Mé nebohé VAFI (Valpadana Allroad Ferarri Intelligent - název jsem vymyslel úplněsám) mělo žízeň. Pár kapek dieselu ho zase probralo k životu a mohli jsme vyrazit do světa.

Odpoledne všichni tři vyrazili k moři, rádi se procházejí s Ugem podél pláže a já opět zaplul do pokoje k vybranému filmu. Uběhlo pár minut a žaludek dal znamení, že snímek odmítá sledovat na lačno. Sundal jsem tedy sluchátka s úmyslem dojít si pro něco do kuchyně. V tu chvíli jsem uslyšel zatroubení auta a se zvědavostí jsem vykoukl přes mříže ven. Carabinieri!

Tři čerti v policejní Lancii stáli před domem, kde jsem byl jenom já. Rychle mi proběhlo hlavou co všechno jsem udělal za poslední měsíc špatně, nebo aspoňv rozporu se zákonem. Žádnou pyrotechnickou zábavu jsem nikde kromě našeho pozemku neprovozoval, auto jsem také neřídil a traktorem se rychlostí světla také zrovna nešinu. Jedině, že by mě snad soused nahlásil za krádež pár dřevěných planěk minulý týden, ale za to snad nepůjdu za katr. Trocha odvahy, navlíknout tepláky, boty a kovbojským stylem rozrazit dveře. „Ciao, parli inglese?“ Chtěl jsem udělat první větou dojem, ale překvapení se nekonalo. Největší z těch tří strážníků (pár kilo s odznakem) tvářící se jako by byl z Kriminálky New York, mi horkokrevně vysvětloval (rukama nohama), že ty kameny tam nesmí být a že jestli je neodstraníme, budeme platit nekřesťanské peníze. Já mu zase dokázal napůl pantomimicky, že jsem tu sám a ať se vrátí v šest, že užtu bude majitel. Komisař a jeho dva další kumpáni nasedli do auta a zmizeli stejně rychle, jak se tu objevili. Já vzal rukavice a šel ty kameny aspoň trochu odsunout, což bylo lehké asi jako předmět účetnictví na obchodní akademii. Se dvěma ze šesti jsem pohnul, ostatní byly nad moje síly a možnosti.

Po návratu ostatních z rekreace jsem jim pověděl, přiznám se, že Terrymu trochu s úsměvem, že tu byla skvadra z policejní stanice. Terry si něco brblal, že to tam stejně nechá, protože tu nechce mít odpadky. Navrhnul jsem aspoň, ať mi dá zbytek bílé barvy, co má v garáži a já je natřu. To by zřejmě prošlo u nás v České Republice, ale sázet si na to netroufnu. Své malířské schopnosti jsem aplikoval na druhý balvan, když se vrátili četníci z Ostuni. Nevypadali o nic šťastněji a trvali si na svém. Já jsem tedy šel pro Terryho, který se s nimi začal hádat, anglicky samozřejmě. Policisté mu rozuměli asi jako já tibetskému mnichovi a odpovídali mu po svém. Vše rozsekla až přicházející královna jménem Penny. Za těch sedm let co tu žijí se naučila italsky aspoň tak, že se domluví v obchodě, nebo právě se strážmistry. Slíbila jim, že kameny odklidíme a vše bude hezky po starém, jak bylo před tím.

Pes je nejlepší přítel člověka. Já mám zde za nejlepšího přítele pako, ale překvapivěto není člověk, ale také pes. Jsem zvědavý, jak Ugo zvládne pro něj první a velmi náročnou cestu za kanál do Anglie. Já odlétám 12. 11., v pondělí a ten samý týden, v sobotu ráno vyjíždí britská družina. Její trasa nevede do tunelu spojující Britské ostrovy s pevninou, ale na trajekt směřující do Doveru. Co mi připadá směšné je, že během plavby (hodina nebo hodina a půl, podle vln) nesmí psi, ani jiná přepravovaná zvířata ven z automobilů. Bude to pro mého chudáka ještě více stresující.

Za to dneska po obědě nebyl žádný stres, a proto jsme společně s Ugem usnuli na chodbě na zemi. Probudilo mě až jeho hlasité chrápání a šťouchání do měpackou ze spaní. Celý den se také těšíme na kuře, které jsme měli k večeři, resp. já maso, Ugo chrupavky. Často mu také naliju do misky zbytek mléka, co nedopiji při obědě. Po pravdě řečeno občas to udělám schválně, že na dně pro něj trochu nechám, ale on mě neprozradí, sám by jsi zařízl zlatou slípku.

Společnětaké bojkotujeme Terryho názor na Američany, takže často hrajeme americký fotbal, nebo wrestling. V prvně jmenované hře je to velmi vyrovnané, v čem mě čtyřnohý šikula převyšuje rychlostně, to doháním taktikou (ažna to, že jsem naposledy málem skončil v jezírku). Za to wrestling je jednostranná záležitost, boj na zemi mu ještě nejde, a proto na večerní boje vedu 8:1. Ještě v pátek to bylo 8:0, ale to jsem utrpěl brutální KO skokem na hlavu. Držel jsem ho osm vteřin v klinči, ale ten chlupatý chytrák se vyvlékl ze sevření, skočil na mě a já se praštil hlavou o dlaždice. Velkou olizovací radostí oplýval, když jsem zůstal ležet a tím pádem kapituloval.

Kdyžspolečně sedíme, ať už venku při obědě, nebo po večeři u krbu, Ugo na mě často začne dorážet, když se něčemu směju. Zjistil jsem, že nemá rád, když se někdo směje a přitom se na něj kouká, takže se na něj šklebím celý večer a mám z toho děsnou srandu.