Čtrnáct dní v umělém spánku - Moje malá, velká výprava VII. díl

  Silniční kolo na galuskách a mokrá silnice, to by člověka hned trklo. Ale určitě ne někoho, kdo musí nutně vidět kvalifikační utkání proti Arménii. Díky velké spotřebě mého žaludku se večeře protáhla o trestuhodné minuty, chybějící na cestu do města. Co na plat, sednout na kolo a šlápnout do pedálů byla jediná možnost.

14.10 neděle

Ještě před pokračováním pátečního večera bych chtěl podotknout průtrž mračen ten den odpoledne. Během pěti minut (nepřeháním) byla příjezdová cesta mnou spravovaná (bolševické teritorium) kompletně pod vodou a ani Bou nebylo zrovna dvakrát do smíchu, jelikož v domě nikdy nebyla a ani po tom netouží. Na druhou stranu nám s Terrym počasí vyhovovalo, volnější odpoledne a on si okamžitě dřepnul s pivem před televizi a bylo po pracovní morálce. Já se naivně pokusil zprovoznit internetové připojení, ale v té bouřce by ani kompas nefungoval (mě určitě ne).

Utkání začínalo v 19:00 a já vyjížděl v 18:52. První část trasy se stihla rychle, ale na kruhovém objezdu jsem si malinko zahrál na plochodrážníka aniž bych po tom zatoužil. Přední pneumatika se nekamarádila s asfaltem a já měl tak co dělat, abych neskončil jako Karel Abraham na většině okruzích Moto GP. Vzpomněl jsem si na svůj první větší karambol, který ale stál za to. 5. června roku 2007 jsem se proletěl vzduchem a dopad nebyl asi jeden z nejpovedenějších. Což o to helmu jsem měl, ale zřejmě jen nasazenou a ne zapnutou, jak bylo mým ne zrovna rozumným zvykem. Wayne Gretzky na kole, tak jsem si připadal v patnácti letech. Tak či tak vojenský vrtulník mě přepravil do nemocnice v Plzni, kde jsem se prospal na přístrojích a poté dost nevybíravě nadával sestřičkám. Určitě byly moc hezké, slušné a hodné, ale podle doktora to byla normální reakce. Krvácení do mozku, silný otřes mozku a zlomená klíční kost, to vše při jednom skoku, úctyhodná bilance. Naštěstí jsem už normální, resp. podle lékařského vyšetření ano. Ale nikdo mi to z blízkých do očí neřekl. Aspoň mohu dělat to, co mě baví. Mohu běhat, číst, jíst a ostatní pro mě životně důležité věci.

Utkání jsem stihl od první minuty s oblíbenou zmrzlinou v ruce. Bez šrámu na kole, i na těle.

Sbohem Bou
15.10 pondělí

Dnes jsme měli všichni velmi smutný den. Bou se po půl roce stěhovala ke svým pravým majitelům, kteří se vrátili ze svého domovského Skotska. Byla zde od dubna letošního roku, převážně kvůli tomu že Penny a Terry potřebovali prozatímního psa na hlídání, jelikož Zaca museli utratit (dožil se čtrnácti let) a nového teprve hledali. Poté co si pořídili tu černou bestii (Ugo), byl ještě malé štěně a tak byla jedině dobře, že se mohl od koho učit a Bou ho vzala ihned za svého. 

Budu na ní vzpomínat moc rád, byla velmi plachá a často se od nás vzdalovala. Kdyby psí populace uměla mluvit, Bo by byla jedna z mála stále němých čtyřnohých miláčků. I proto byla výborný hlídač a společník. Ugo štěká na každého a na všechno. Na souseda, na sousedovo čivavu, na ještěrku, na odpadkový koš, na komára, na list ze stromu co mu spadl do misky s vodou, prostě na všechno. Když ale začala vrčet Bou, věděli jsme že se něco děje. Že se na pozemku poflakuje liška, či cizí pes a o lidech ani nemluvě. Většinu času ležela někde pod stromem, či na svém oblíbeném místě v koutu u pece na pizzu, kde měla suchý přístřešek a relativně teplo. Časem si i na mě zvykala a poslední dny kdykoliv jsem šel kolem místa kde ležela, automaticky se převalila na záda a trvala na tom, abych ji aspoň chvíli drbal na břiše. Nebyla to zrovna jedna z nejčistotnějších slečen. Bodláky, listí, hlínu, to všechno šlo z její srsti vytahovat den co den. Ale ona po psím salonu nikdy netoužila a do vody by nešla ani kdyby na hladině plavala šunka.  

Seděli jsme s Ugem na cestě a koukali jak auto s naší smeččí kamarádkou navždy odjíždí. Ugo bolestivě kňučel a chtěl běžet za ní. Stresující Bou se ještě stihla na konci příjezdové cesty na nás podívat, tím jejím smutným, nic neříkajícím pohledem. Ten pohled si budu navždy pamatovat. Sbohem Bou

Pavouci útočí
18.10 čtvrtek

Včera než jsem šel spát jsem neviděl Uga jako vždy ležet společně s Terrym u televize. Vyšel jsem tedy před dům a spatřil Uga jak sedí na místě kde mívala Bou misku s vodou. Koukl se na mě a zakňučel. Klekl jsem si k němu, vzal ho do náruče a chvíli jsme spolu potichu seděli a vzpomínali na naší kamarádku.

Večer odjeli Terry s Penny na večeři do San Vito. Jejich známí odjížděli dnes brzy ráno letadlem do Anglie, takže to byla jaká si rozlučka. My si s Ugem udělali špagety, pustili film a k němu jsem si dal ještě fazole.

Pozítří (v sobotu) odjíždí Penny znovu do Londýna. Má nemocnou maminku a podle jejích slov „natvrdlého“ bratra, takže důvod nemohl ještě měsíc do konečného odjezdu počkat. Bude tam do čtvrtka, takže budu tím pádem znovu více času trávit v kuchyni. S myčkou na nádobí si stále moc netykám. Pořád se mi snaží něco vysvětlit pípáním a já mám někdy pocit že je snad živá, ale naštěstí Terry jejím Morseovým jazykem umí a já se s ní nemusím hádat. Chleba má na starosti také on, i když mu to musím připomínat, takže hlady neumřeme.  

Malinko jsem ho vystrašil, když jsem mu řekl že udělám na našich společných pět dní tofu na pět způsobů. V jeho výrazu jsem uviděl zděšení a to mě moc pobavilo.     

Terasa je teď jedno velké staveniště, já nedělám nic jiného než beton, resp. připravuju směs pro Terryho který betonuje. Terry se mi snažil zalíbit tím, že zvolí fotbalovou taktiku 4 – 5 – 4 (čtyři kýble písku, pět kyblíku cementu a čtyři vody). To že se fotbal hraje v jedenácti lidech zřejmě bral jako detail, tak mi přišlo zbytečné ho opravovat a kazit mu radost. Než se Penny vrátí měli bychom mít hotový základ terasy, dále ani ještě přesně nevím co bude následovat. Když se neflákáme, od rána do večera stihnu spotřebovat dva valníky písku a asi deset pytlů cementu (25 kilo). Odpoledne Terry musí jet do San Michele koupit další nášup, takže si musí ve městě myslet že si tu stavíme vlastní písčitou pláž.

S Ugem spolu trávíme ještě více času, než když tu byla Bou. Často kňučí u její misky, tak se mu snažím být pořád na blízku, jsem přeci starší. Horší to bude až za čtyři týdny odjedu i já, ale on to zvládne, už dospívá.

Třetí pavouk přišel na návštěvu do mého pokoje. Jelikož i jeho načapala zima nečekaně brzo, tak si vybral můj skromný přístřešek jako svoje zimní sídlo. Přesněji moji osušku složenou na komodě. Včera odpoledne jsem se odhodlal skočit do bazénu, teplo sice vypadá jinak, ale po chvíli klinické smrti se to dá vydržet. Rychlý úprk usušit se do pokoje zjevně překvapil šestinohého partyzána velikosti pingpongového míčku. Po nečekaném odtajnění jeho skrýše pod mou osuškou se slanil pod komodu kde ale hlupák nevyčkal na správnou příležitost, zazmatkoval a vyběhl zpět na nekryté území. To se mu stalo osudným, protože zásah mou pantofli velikosti čtyřicet pět byl smrtelný, lépe řečeno likvidační. Čest jeho památce.      

Beton
21. 10 neděle

Určitě jsem se nedal na bránící taktiku Řecké reprezentace, ale prakticky dělám to samé. Jenom betonuji. Počasí se už i zde uchýlilo k podzimním časům, ale kdykoli to napíši druhý den se teploměr pokouší přeskočit laťku dvaceti tří stupňů. I kdyby bylo mínus dvacet, zmrzlině na náměstí neodolám. Horší to je ale večer po západu slunce, jelikož internetový signál je možný chytit jedině venku. Obleču si snad všechno co zde mám, např. stulpny pod ponožky, čepici, čtyři trička, mikinu, bundu. S výjimkou pletených rukavic (protože jedním prstem zmáčknu čtyři písmenka současně a to není zrovna praktické ťukání po klávesnici).

Včera se hrál těžký zápas v Říme proti místnímu Laziu, po šedesáti minutách svítilo na výsledkové tabuli děsivé skóre 3:0, ale díky De Jongovi a šikulovi El Shaahawymu se konečný stav zredukoval na 3:2. To je nám ale platné jak slonovi gramofonová deska a domů jedeme bez bodu. Nehrajeme špatně, "nový" tým se začíná rýsovat. Antonini s Abatem na krajích, defenzivní štítí De Jong, Nocerino je nový "Gattuso" a Emanuelson "Seedorf", Boateng je silný na balonu i ve vzduchu a El Shaarawey lítá jak motorová myš, odběhá jakýkoli balon. Problém je stále obrana a hrot. Bonera, to je spíš prdel a ne bránění a Yepes potřebuje k sobě někoho, kdo ho bude krotit. Mexes, to komentovat nebudu, ten víc odběhá ke kadeřníkovi, než na hřišti. Acerbi a Bojan by měli dostat více příležitosti.