Jížní Itálie - Moje malá, velká výprava V. díl

  Letní říjen, žhářství a agresivní gekon, co já tady ještě zažiji. Další utkání Ligy mistrů: FC Juventus Turín - Šachťar Doněck, Zenit Petrohrad - AC Milán a Italské ligy: AC Milán - Inter Milán.

Říjen
1.10 Pondělí

Začíná nám Říjen, měsíc kdy už léto opravdu odchází hřát jinam, daleko k protinožcům. Většinu z vás asi naštvu následující větou, ale tak nějak se mi to vlastně i líbí. Pořád je tu přes třicet stupňů ve stínu a každý den se těším na zchlazení do bazénu. Čekáme tento týden déšť a to ne ledajakou přeháňku, takže bude všechno při práci těžší, něco se bude muset i odložit, ale na druhou stranu já mám déšť moc rád a pro přírodu to je také jedině dobře. Takže si člověk nevybere.

Víkend se mi zdá poměrně dlouhý, na rozdíl od školních let, kdy po pátečním odpoledne bylo ihned pondělní ráno a vše začínalo zase od začátku. V sobotu se jelo k moři, tak jsem si sbalil sebou i tenisky a překvapivě si zaběhl pár kilometrů i během víkendu. Využil jsem kamenného pobřeží a zvědavosti, co objevím podél skalnatého pobřeží. Plejtváka obrovského, nebo kosatku jsem sice nespatřil, ale skvělá místa na potápění, nebo šnorchlování ano. Takže pokud bude příští týden zase hezky, což předpokládáme, vyrazíme znovu objevovat mořský svět. Terry jak jinak s neoprenem a já si přilepím k potápěčským brýlím termosku s čajem.

Dnes jsem celé ráno proklábosil s míchačkou a cementem. Musel jsem toho udělat tolik, že bych mohl postavit novou silnici až do Lecce. Elektrický kabel byl umístěn a mohli jsme zaplnit to, co jsem s mou milou sbíječkou vymlátil minulý týden. Ještě jsem vyskládal ke krbu dřevo, válející se za domem, jelikož předpověď na další dny je déšť. Nepočítám ale zrovna s tím, že by nás v dohledné době měla potkat další doba ledová.

Než jsem se stačil před obědem umýt, byla Penny pryč. Pracuje na nějaké knize, takže odjela znovu k přítelkyni a já si tak obložil housku a nemusel čekat na Terryho, který obvykle nedorazí na oběd včas. Po jídle a volné chvíli, jsme využili nepřítomnosti paní domu a před odpolední robotou sedli na kola a jeli na zmrzlinu do San Michele. Na náměstí jsem byl zase nejmladší (zřejmě se slečnou, co obsluhuje v kavárně a dá mi vždycky o něco více zmrzliny, než Terrymu). Zmrzlina je tady pro nás veliká slabost. Jakmile se někam musí jet (Brindisi, Ostuni, San Vito, San Michele..) nesmíme s Terrym vynechat naší ledovou vášeň. Já si většinou dávám tu nejtěžšeji vyslovitelnou příchuť, jelikož chci neznámé vždy ochutnat, ale on si dává pořád tu svojí „sčačatela“ a co jsem tady, tak ještě snad neměl jinou. Aspoň že jsem ho v sobotu naučil tu jeho oblíbenou zmrzlinu správně vyslovovat a nedělá mi před slečnami ostudu.

Bitva o Leningrad
4.10 čtvrtek

Poslední dva dny jsme nepracovali, respektive ano, ale podle nadšení, které šlo vidět v našich tvářích to tak nevypadalo. Kdyby nás někdo viděl, nenazval by to jinak, než zábavou. Část pozemku, nejvzdálenější od domu, s výhledem na Ostuni se musela „uklidit“. Shrabat co opadlo z olivovníků, stromy zároveň ořezat, a vše naházet na několik kop, ke spálení. Všechna místa dostatečně daleko od stromů. Než jsem se rozkoukal, Terry jako indiánský náčelník podpálil asi šest ohnišť, takže jsem čekal, kdy nám něco žahne a do zítra shoří celá Itálie. Do konce září je tu přísně zakázáno cokoli spalovat, či zapalovat. Jelikož už je říjen, je právně vše v pořádku, ale na druhou stranu je stále suché a velmi teplé počasí.

Chtěl bych ještě dodat jeden dobrý poznatek, máme tu mnoho kaktusů, jsou roztroušené všude kolem a jejich plody mají načervenalou barvu a např. Penny je má velice ráda. Jenže se nesmí dělat to, co jsem udělal já a dva dny jsem kvůli tomu trpěl. Nenapadlo mě nic lepšího, než po jednom plodu také zatoužit a utrhnout ho holou rukou. Zapíchané bodliny v dlani vytahuju doteď.  

Pár sirek a jak málo stačí k radosti. A to nejlepší mě čekalo večer. Liga mistrů přivítala Ukrajinský Doněck na novém stadionu v Turíně a já u toho nemohl chybět. Vydal jsem se tedy na kole do San Michele, že zalezu do nejbližšího baru a uvidím, jak odhodlaný Juventus znechutí Východoevropanům výlet do Itálie. Co se dělo prvních pět minut utkání, to bohužel nemohu soudit, zamkl jsem si kolo na náměstí k lavičce, přesně před kavárnou, kde si s Terrym dáváme zmrzlinu, a na rovinu přiznávám, podlehl jsem. S tlamou od čokoládové zmrzliny jsem ale dorazil na místo poměrně včas a nic vážného, se bez mé maličkosti neudálo. Bar byl plný, ani sednout se nikam nedalo. Na nikom jsem černobílé barvy neviděl, ale všichni napjatě sledovali, jak si Stará dáma povede ve druhém zápase své skupiny. Veliké překvapení mě čekalo při objednávce pití, barman a zároveň majitel baru umí anglicky, resp. rozumí všem základním věcem, jako odkud jsem, jak se jmenuju, komu fandím, atd. takže jsem mu poměrně lehce vysvětlil, že jsem fanouškem Milánského AC a táta fandí Juventusu. V tu chvíli se z nás stala rodina, protože automaticky byl pro něj můj otec bratrem. Nebudu podrobně (pro někoho nudně) popisovat jednotlivá utkání, jediné co snad stojí za zmínku byl pohled na Pietra po obrovské šanci a nastřelení břevna Wiliamem (Šachťar Doněck) v poslední minutě zápasu, po kterém se můj přítel zatvářil stejně vyděšeně, jako když seberete dítěti jeho nejoblíbenější hračku. Naštěstí ale vše nedopadlo tak špatně a body se rozdělovali.  

Pro českého občana zajímavá situace se udála po odpískání konce prvního poločasu. Najednou se všichni, až na výjimky mě a dvou hodně postarších pánu zvedlo a odešlo bez placení pryč. Že se na druhý poločas dostavili všichni, to bohužel nevím, ale co vím určitě, že v České Republice by bylo v hospodách plno jen během první části zápasu.

Včera ráno když jsem se vrátil na pracovní místo, abych pokračoval, stačilo jen přiložit suché listí, párkrát fouknout a už byl oheň na střeše, pardon na zemi. Do oběda bylo vše hotové a odpoledne mi byl přidělen nový pracovní bratr – ocelové kladivo. Terry plánuje položit terasu a musí se tak přední část „vymlátit“ a na výběr pro toto řemeslo měl Uga, Bou a mě. Překvapivě padl výběr na mě.

Nemohl jsem ale ztrácet moc čas, dnes nás čekal Zenit, který v létě na přestupovém trhu posiloval, tak jako my oslabovali. Na mé přání se večeřelo o něco dříve a já tak mohl vyrazit do San Michele už na osmou hodinu. Většina lidí dělá velmi často jednu věc, které se já naopak často vyhýbám, jedná se o myšlení a kdybych aspoň trošku rozpohyboval své mozkové buňky, uvědomil bych si, že okupanti z nedávné, české historie hrají o dvě hodiny dříve, než je standartní čas výkopu Ligy mistrů. V baru mě tedy čekaly dvě zprávy, jedna dobrá a jedna špatná. Špatnou zprávu jsem viděl už u vchodu a to, že už běžel nastavený čas a já si uvědomil (poměrně pozdě) že jsem prošvihl důležitý mač. Ta pozitivní ale vše přebila, vítězství 2:3 z Petrohradu je více než skvělé. Ze záznamu jsem aspoň viděl všechny šance a zajímavé situace a můžu prohlásit, že náš starý ochránce brankové čáry Abiati je bůh. Můj nový přítel (barman) Pietro nedokázal pochopit, jak můžu pracovat, když je Liga mistrů, ale poté co jsme spolu začali sledovat, jak Real Madrid válí v Amsterdamu, bylo po konverzaci.

Jediné místo kde je možné si po desáté večerní koupit zmrzlinu je hospoda ve vedlejší ulici. Je to taková malá diskotéka kolem které se každý večer motá zdejší omladina. Na věk jsem nikdy neměl odhad, ale troufnu si říct, že když procházím ulicí kolem jmenovitého baru, připadám si nejstarší široko daleko, a když je tak při procházení kolem sleduju, mám chuť se jich zeptat, zda jim to rodiče dovolili a jestli už mají hotové úkoly do školy. A asi už opravdu stárnu, protože jediné pro co jsem si do toho baru šel, byla zmrzlina a ostatní se na mě koukali jak na Mr. Beana, ale proč? Já mám zmrzlinu rád, dal jsem si šmoulovou a byl šťastný jak ostatní s půllitrem piva.

Zhrzený z prohry a napadaný ještěrem
8.10 pondělí

Víkendy mnou prožité nejsou nic zajímavého k popsání, maximálně tak názvy filmů, které jsem od pátku do neděle shlédl. Takže se přece jenom něco najde. Jelikož i sem dorazilo chladné večerní počasí, tak už zřejmě venkovní promítání minulým týdnem skončilo. Film který jsem chtěl za každou cenu vidět na velkém plátně byl velkofilm Avatar. Ne že by to byla pro mě premiéra, v pátek jsem tento snímek viděl po třetí, ale poprvé jen s anglickým dabingem. Přerostlý šmoulové se mi líbí a celá ta finančně náročná sranda se opravdu povedla a kdo má rád scifi se špetkou pohádkového příběhu, určitě se bude bavit.

Koho nereálné příběhy opravdu nelákají je Penny, takže jsem na sobotu doporučil film na motivy skutečného lidského příběhu příběhu a to Mechine gun preacher. Film popisuje příběh Sama Childrense bývalého narkomana, motorkáře a tak trochu vraha. Člověk který nechal všeho dobrého i zlého co měl, za pomoc africkým dětem v severní Angole a jižním Sůdánu zmítaném občanskou válkou a drancovaný armádou rebelů. Do hlavní postavy se převtělil Gerard Butler a to se podle mého názoru povedlo.

Neděle už zase patřila fotbalu. Čekalo mě milánské derby a kde jinde bych mohl utkání sledovat než v baru. Tak jak jsem litoval propásnutí zajímavého utkání na půdě Zenitu, v Lize mistrů, tak tenhle ligový duel bych raději neviděl. Čtvrtá minuta a nesmrtelný Walter Samuel se stává katem našeho mužstva. Bohužel se stav nezměnil ani po regulérním gólu Montoliva. Zřejmě arbitr zápasu má bližší (možná i intimnější) vztah s gólmanem Interu Handanovičem a rozhodl se ho chránit všemi prostředky po celý zápas, zřejmě proto pan arbitr rozhodl, že Urby Emanuelson brankáře Interu fauloval. Přesto že ve druhém poločase jsme měli převahu (i díky vyloučení Nagatoma) se stav už nezměnil.    

Dnes nebyl nijak výjimečný den až na to že jsem byl málem předmětem násilného napadení divokého gekona. Sbíral jsem kameny kolem fíkovníků a najednou mi co si šedého se zelenými zády proběhlo kolem nohou. Ta malá zřejmě ještěrčí maminka se ale znovu schovala za kámen, který jsem chtěl zrovna zvednout a odnést na valník. Tak jsem zase odkryl tomu nebohému zvířeti skrýš a to už dotyčnou ochránkyni svých mláďat pravděpodobně více než podráždilo. Rozkročila nohy, otevřela tlamu (to je asi až moc drsné slovo, ale o to víc nebezpečněji to zní) a upřela zrak na toho šaška před sebou. Což o to kuráž slečna v zeleném měla, ale zřejmě si spletla váhovou kategorii. Přece jenom osmdesát kilo lidské váhy kontra čajový sáček? To musí mít matka samoživitelka hodně ráda své děti ukryté někde poblíž. Jak se říká chytřejší ustoupí a nechal jsem jí, ať si sbalí svých pár švestek a jde o dům, resp. o strom dál.