Jížní Itálie - Moje malá, velký výprava IV. díl

Bond, James Bond
21.9 pátek

Ranní běhání proběhlo při poslouchání oblíbeného hudebního výběru tak rychle, že jsem úplně zapomněl zabočit k našemu pozemku a běžel jsem dále, směr Ostuni. Naštěstí jsem si to uvědomil už po dvaceti metrech načatého, druhého kola a hned jsem zastavil. Ne, že bych neocenil o kolečko víc (a to nejen v nohách), ale na to není čas, ani psychická síla, každý den.

Odpoledne, při práci, se na mě přišla podívat americká ještěrka, jinak si nedovedu vysvětlit její velikost. Zřejmě se připravují na zimu, to znamená, že v listopadu tu budou pobíhat varani obrovští?

Při večeři mě zajímalo, kdo tu byl před mnou. Penny mi řekla, že měli jen jednu dvojici Portugalců. Přesněji pár, z nějakých ostrovů, kde se mluví anglicky a francouzsky. (Portugalci?) Jméno si pamatuji jen Steva, slečny jsem zapomněl (vždyť je to jedno) a pro mé překvapení mi Terry sdělil, že ta dívka byla z té dvojice pracovitější a odolnější, to se moc nevidí. Určitě bylo pro Penny s Terryho pozitivní, že každý večer si mohli s někým povídat. Semnou to zrovna o kvalitní konverzaci není, i přesto že je sranda a normálně se bavíme, nejsem z anglicky mluvící země a navíc, Steve navštívil spoustu zemí, cestoval několik let a tak měli každý večer co poslouchat. Indie, Čína, Mexiko, to muselo být zajímavé vyprávění. Zarazil mě věk, bylo mu třicet dva, to mi přijde na cestování trochu pozdě, resp. myslel jsem, že tuto příležitost využívají jen studenti, popř. lidé před studiem a po studiu. Ale zas tak jsem se o to nezajímal, jen jsem si chtěl ověřit, jak jsem na tom oproti konkurenci. 

Kromě zpráv dnes běží na Skynews také Bond tour. Na oslavu Jamese Bonda a jeho jubilea, padesát let od natočení první bondovky. Se skvělým Sheanem Connerym to všechno začalo roku 1962 (Doctor No) a Britové jsou na svého agenta patřičně hrdí a to nemusím v televizi rozumět úplně všemu, společně s Mr. Beanem a Davidem Beckhamem jsou pro Angličany nesmrtelní. Můj názor je, že Shean Connery a nynější Daniel Graig jsou nejlepší „Bondové“ a naopak Pearce Brosman, stál za starou bačkoru. Po večeři jsme si pustili film a asi nemusím psát který, stačí jen rok natočení, 1962…

S Terrym pod vodou
22.9 sobota

Noc byla delší, než obvykle, to díky tomu že byla sobota a já tak nemusel nazouvat tenisky. Tak, nebo tak, byla to pracovní sobota. Večer jsme se domluvili a podle předpovědi rozvrhli, že se dnes bude robotit a šnorchlovat se pojede v úterý, kdy má být nejhezčí a hlavně nevětrný den. Zřejmě si tu předpověď nepoznamenal ten nejvyšší, všemohoucí a poslal nám pěkné a klidné počasí dříve a to dnes ráno. Takže na snídani narychlo rada rozhodla, že se dopoledne bude pracovat a po obědě se jede k moři.

Udělalo se po dlouhé době opravdu hezky, teploměr se vyšplhal tak vysoko, že jsme se rozhodli nechat Uga doma. V tom horku by to pro něj nebylo příjemné a mohli jsme vyrazit, směr příliv.

Díky tomu, že byla sobota a zase pěkné počasí jako před dvěma týdny. I kamenné útesy, byly poměrně zaplněné lidmi, (naštěstí ale oblečených). S Terrym jsme začali vybalovat náčiní a ostatní po nás začali pokukovat, jako bychom přistáli s létajícím talířem.

Vyfasoval jsem masku, šnorchl, ploutve a odskákal do vody. Korálové útesy Nového Zélandu jsem sice žádné neviděl, navíc bylo i poměrně větrno, ale i přesto to byla příjemná půlhodinka pod vodou. Více už se nedalo snést, Terry to vzdal dokonce o něco dříve. Byla zima, jako kdybych se nepotápěl u Apeninského poloostrova, ale u Skandinávského! Terry chce jít i příští víkend, bez ohledu na počasí. On sám má vystaráno, v garáži má připravený neopren, ale ze mě bude zmrzlá sardinka, připravená na naporcování!

Společně se silnou dámou
24.9 pondělí

Dnes jsem se seznámil s hezkou, ale nebezpečnou slečnou, s kterou si není radno zahrávat. Ne, že by mě snad chtěla obrat o majetek, či dědictví, ale umí pořádně praštit přes prsty a vůbec je celá, taková nevrlá. Většinou se jí říká sbíječka, když ji člověk vezme do ruky, musí ji držet pevně pod krkem, (neberte si příklad, ve vztahu k ženám, tam položte ruce spíše na zadek). Nemám ale tu, s kterou dělají mistři svého řemesla silnice, ale jen ruční, vypadající jako obří vrták, ale zatím jsem s ní rozbil vše, co mi přišlo pod ruku. Dnes jsme začali se sekáním nové elektriky, zatímco Terry se vozil na traktoru a zoral dolní část pozemku, jelikož je cesta hotová a mohl tam sjet i s přívěsem. Já a moje „nová“ partnerka, jsme spolu prožili krásný den a udělali spoustu práce. Na rozdíl od žen u ní vím, kdy chce skončit, jakmile se přehřívá vím, že už mě má dost. To kdyby se tak dalo poznat ženy z masa a kostí… Ani tma nás nezastavila, a kdyby nás od sebe neodtrhl Terry, (resp. nevypnul přívod elektrického proudu), našli bychom mu možná před domem i černé uhlí, či ropu.

Večer jsem se dozvěděl, že koncem října nepřijede jen Alex, mladší dcera, ale i její kamarádka, Ema. Nepíšu to, proto abych se chlubil, že tu budu mít dvě holubičky, ale proto, že obě dělají závodně triatlon a dokonce Ema měla startovat na letošní domácí Olympiádě, ale z důvodu nemoci byla nahrazena. To abych začala běhat šestkrát delší trať, každé ráno. A  nebo abych na ně byl plně připraven, vstanu každý den ve tři ráno, pojedu na kole přes Ostuni na pobřeží, tam skočím do moře, doplavu do Brindisi a odtud budu pokračovat běžecky domů. To bych ale musel mít nohy jako Lens, záda jako Phelps a výdrž jako Backele.

Během napsání tohoto odstavce jsem musel násilím vyhnat Uga  z pod stolu, a on mi jako protiútok vypil vodu ze sklenice, kterou jsem si pro bezpečnost elektroniky položil na zem. To jsem to zase vymyslel…

ACDC
25.9 úterý

Dnešní běžecká výprava se mi zdála pomalá, sotva jsem se ploužil a zadýchaný jsem byl jak celoživotní kuřák. Ale v cíli jsem zjistil, že jsem měl čas velmi dobrý. Většinou běhám v rozmezí patnácti, až dvaceti minut. Dnes to bylo do patnácti minut určitě, takže čím pomaleji běžím, tím rychleji jsem v cíli. Aspoň mi to tedy tak přijde.

Penny jsem viděl jen krátce, stihl jsem ji jen pozdravit, protože při návratu z klusu už byla pryč. Jela dnes do Ostuni za přítelkyní (také Angličanka), které pomáhá s psaním nějaké knihy. Nevím detaily, jen to důležité a to je to, že připravuji oběd a Penny se vrací až před večeří.

Zajímavou věc jsem objevil v jídelní místnosti, kde už od pátku večeříme, protože večer už je i zde podzimní chladno. Šachy, pěkně vyřezávané, celé ze dřeva a na otázku, zda Terry šachy hraje mi odvětil, že ano. Ne, že by byl ze mě šachový mistr, ale občas potrápím hardware svého notebooku v napínavé hře a občas i zvítězím, tak že bych zkusil i hru s lidským soupeřem? Uvidíme, třeba o víkendu. Ale nedočkavostí ho vyzvu dříve. Ale o peníze se nesázím, chci si do odjezdu koupit aspoň zmrzlinu.

Pracovní činnost pokračovala, jak včera začala a to ve vrtání nové elektriky, což mě čeká celý týden, jelikož to není zrovna svižná práce. Hlavně tím randálem masíruji nervy Bou a Ugovi, kteří mají rádi pravou italskou siestu, to znamená, že celý den chrápou, rozvalený před barákem a teď jim vedle vrtám od rána do večera, to bych se také hněval. Ugo už to dnes nevydržel, vstal a začal na mě štěkat. Bohužel jsem nemohl svému čtyřnohému příteli vyhovět, práce je holt práce, bude to muset do soboty vydržet. Proti randálu a štěkání jsem si poradil jednoduše, vzal si mp3 a do sluchátek si pustil australskou skupinu ACDC. Vrtat budu celý týden, kromě čtvrtka. To jedeme k (pro mě neznámému) Richardovi, který má také nějaký pozemek, menší a potřebuje pomoct něco postavit. Tak tam s Terrym strávíme celý den. Nesmím si proto zapomenout svačinu.

Když tu Penny není, mám to o trošku těžší, ne ani tak v konverzaci, na tu není ani čas a co si potřebujeme s Terrym říct, to si rozumíme hned, ale v tom, že Terry pracuje od rána… do večera. Ne, že bych s tím měl problém, ale pokračuj v kopání, s plným žaludkem oběda, aniž bych si na hodinku nemohl místo toho napsat nějaký email, nebo se třeba i učit. Že bych nemohl, to bych lhal, nejsem žádný otrok a Terry nemá nikdy problém s tím, že by za mnou musel chodit, ať něco dělám, naopak, když je horko a hezky, začínám odpoledne většinou dříve, zatím co on ještě chrápe na lehátku u bazénu. Ale dnes montuje  v sedu kabely a to se přece jenom dá dělat i narvaný k prasknutí. Takže po obědě zase nastoupil a já si na chvíli lehl na střechu (ano, na střechu obytného domu), kde je často nejsilnější signál, abych se dozvěděl, jak je na tom náš chudák kouč, Allegri. Samozřejmě mi to nedalo a za chvíli jsem šel pro svou vrtací krasotinku a také pokračoval, na odpočinek je dost času po smrti.

Večere s Alexem
26.9 středa

Dnes mě budíček vzbudil o něco dříve, než normálně. Musel jsem si tu otravnou, hlučnou věc nastavit už na 6.30, jelikož jsem chtěl po snídani vyrazit s Penny do San Vito, do velkého supermarketu. Ne, že bych chtěl rozhazovat, ale svůj koníček v zkoumání obchodů s potravinami v cizích zemích prostě nezapřu. Ale ve všední den bych si nedovolil nesplnit svou pracovní povinnost a navíc, abych stihl dodělat elektriku do konce týdne, musel jsem něco udělat před snídaní, když budu dopoledne pryč. Takže po doběhnutí jsem vzal sbíječku a udělal Terrymu „hezké“ ráno, ještě hlučnější, než když se Ugo rozhodne hodinu štěkat na žížalu, která se mu nečekaně schovala do hlíny.

Po svižné očistě v bazénu a sprše jsem něco posnídal a mohli jsme vyrazit. Nejdřív obří supermarket v centru města, kde jsem se cítil jako Alenka v Říši divů a poté klasický Lidl, tak jak ho všichni známe. San Vito je velikostně o něco menší, než Ostuni a hlavně to není tak historicky přitažlivé město, vypadá obyčejně, každá ulička je stejná, jako ta předešlá a lidé jsou tu zde stejně líní a ukecaní, jako všude jinde na jihu.

Dneska jsem Uga málem přizabil páčidlem, jelikož se mi pletl při rozbíjení betonového parkoviště pod nohama, asi pořád protestoval proti řvoucí sbíječce, tak jsem ji vzal, zapnul a honil jsem ho kolem domu, chvíli to vypadalo jako filmové pokračování Texaského masakru motorovou pilou, ale spíše jako parodie. Na zítra mě čekají už finální tři metry a psiska už budou mít zase poklidná odpoledne. Pokud nezačnu sekat elektriku, na jiném místě…

Na večer dorazil na plánovanou večeři Alex, i se svými dvěma psy. Obě fenky si to hned namířili (až po přivítání s naší dvojicí čmuchalů) ke mně a zřejmě jsem se jim zalíbil. (Proč sakra jen zvířecím ženám a ne i těm lidským?) Naštěstí mě během večera do svých her čtyřčlenná skupina netahala a já se tak mohl v poklidu najíst.

Jako veliké překvapení pro mě bylo, když jsme s Alexem navzájem zjistili, jací jsme blázni do fotbalu. Když jsem se s ním seznámil, bylo to na pláži, první neděli a na konverzaci ve dvou nebyl tak nějak čas a když vzal kytaru a začal vyhrávat pro celou Copa cabana, stěží jsme se stihli rozloučit. Od svých šestnácti let je fanouškem Londýnského Tottenhamu, na tom by nebylo nic špatného, kdyby se mě ale nezeptal, ke komu v Londýně patřím já… Naštěstí po mě nezačali létat láhve nedopitého vína, ani jsem neslyšel žádné výhružky

o zabití, či jiných, nelidských slovesech, takže se setkání dvou nenáviděných táborů WHU a Spurs obešlo bez násilí, to kdybych zahulákal Arsenal, zřejmě by to byla moje poslední večeře.

Během večera si všichni, kromě mne a psů dopřáli pivo a po večeři láhev červeného vína. I přesto že Alex jel zpět do San Vito, kde bydlí, autem. Nechal jsem to bez komentáře, jen s Penny jsem se o tom zmínil, bokem, v kuchyni.

Než náš přítel, i se svojí dámskou dvojicí, vyrazil zpět domů, nezapomněl mi připomenout rok 2005 a finále Ligy Mistrů. Skoro se smíchy popadal za břicho a jediné, co jsem mu rozuměl, bylo, že jeho syn je příznivcem FC Liverpool. S těžkou vzpomínkou jsem se rozloučil a odebral se do svého pokoje. Špatné spaní mít ale díky Pippově pomstě, z roku 2007, mít nebudu.  

U Richarda
27.9 čtvrtek

Naložené auto nářadím, vodou, ale i harampádím a zbytečnostmi, (pro Terryho však velmi důležité, pomůcky a cennosti). Mohli jsme vyrazit, směr Ceglie („čegliej“). Ještě kousek za tímto, cca dvacet km vzdáleným městem, se kdesi na opuštěném místě nacházel Richardův pozemek. I přesto, že to při příjezdu vypadalo zajímavě, není to hezké místo. Kamení je všude, to ale všude v Puglii.

Richardova půda není zrovna veliká, odhadem, jako dvě fotbalová hřiště. Poměrně velký dům a parkoviště, nahoře, před ním, ale jinak pár smutných stromů, jeden kaktus a ptačí budka. Všude sucho, žádné ověšené stromy ovocem, zelenina, květiny a ptát se na les někde poblíž, to už by bylo přímo provokativní. Nic na tom ale nemění to, že jsme přijeli kvůli práci. Uprostřed pusté louky jsme postavili základní osu pro dřevěný sklad, pro všechno možné. Jelikož se jedná hlavně o měření, nedokáže to udělat jeden člověk. Práce nebylo moc, celý den čekat, občas něco přidržet, uříznout, zvednout, ale jinak se nechat spalovat slunečním žárem. Dokázal bych si jinak užít den, ale nakonec to docela uteklo, až na začátek, kdy jsem pozoroval dohadování tří mušketýrů, jak se vlastně začne. Tři, protože po chvíli přišel i Richardův soused Garry (měl na sobě kraťasy Tottenham Spurs football) a i přesto, že jeho mluvě jsem zrovna extra nerozuměl, jsem pochopil, že ten by dokázal poradit i pilotovi raketoplánu, ale udělat něco, to by ruce upadly. Většina vět začínala na slovo s písmenem F, takže asi žádný prozaik to nebude a největším štěstím bylo, když se odebral do své pevnosti, těstě před obědem, který pro nás Alessa (Richardova manželka) připravila. Obrovská mísa, asi patnácti baget, se slunila na stole a díky velikosti a počtu se těžce počítalo, kolik jich kdo snědl. Nejdříve jsem se zdráhal ukázat své stravovací dovednosti naplno, ale po několikátém Alessy nabídnutí jsem pokračoval až do syta a celkový souhrn činil, odhadem: Alessa: 2, Terry: 2, Richard: 3, Já: 6. Počítat nezaujatě ostatním nebyl problém, ale u svého počtu jsem se po chvíli zamýšlel a raději jsem poslední dva náboje šunky a sýru nechal na talíři. Jak se říká, ze slušnosti.

Nakonec jsme skončili po páté hodině, což na tom sluníčku, které se dneska tak vehementně snažilo mě (a ostatní) složit na zem, byl dobrý výsledek. Takže vše zase naházet do auta, rozloučit se s naší pohostinnou dvojicí, ještě přeprat Richarda, aby mi nedával do kapsy deset euro a mohlo se vyrazit na zmrzlinu. Nevzal bych si nikdy peníze, i kdybych zde udělal opravdu dost práce a nebyl jen do počtu, na přidržení, přišroubování, atd. Pořád jsem opakoval, že jsem dnes jen, jako caddy a prakticky jsem si neušpinil ruce. Upřímně, dnes jsem opravdu viděl, jak má Terry matiku v hlavě. Vše vyměřeno na milimetry a Richard byl šťastný, jak krysa ve spíži. Všichni z Britských ostrovů se tu k sobě chovají jako rodina a když by naopak Terry potřeboval s něčím pomoct, určitě by Richard kdykoli dorazil.

Cesta zpět, to bylo jedno velké dobrodružství. Překvapivě se to netýkalo alkoholu, Terry do té doby v sobě neměl ani kapku. Ale dnes jsem s ním v autě najezdil, i s blouděním po městech, odhadem padesát kilometrů. Většinu, při řvoucím motoru tří tisíc otáček i víc. Co se týče Terryho a mých řidičských zkušeností, to se není o čem bavit, to je jako srovnávat kanadský hokej s pákistánským. Ale přece jenom, Terry je ročník 1949, auta co řídil, byla staršího data, než můj milovaný (mladý) tatínek a za posledních patnáct let řídil jen dvě vozidla. Pětku má ve své Octávii úplně zbytečně, na otázku, proč nemá zařazenou nejvyšší rychlost mi bylo odpovězeno, že je líný a stejně bude za chvíli brzdit.

Zrak, sluch a obezřetnost, to mu zřejmě několik metrů pod vodou nechybí, ale když je za volantem, je lepší sledovat a dávat na cestu pozor, minimálně stejně, jako on. Navíc, když tak touží po zmrzlině, že se rozhodne nejet do San Michele, ale dát si jí už v Ceglie, někde v centru. Takže jedeme rychlostí chodce a jeho pohled směřuje do postranních kaváren, to byla jeho taktika. Za tohle bych křižoval německé návštěvníky ve Františkových Lázních a myslím si, že nejenom já. Celou dobu jsem se mu snažil vysvětlit, ať buď jede normálně a pokračuje do San Michele, kde to známe a máme tam nejen dobrou zmrzlinu, ale i náctiletou obsluhu, která se na nás vždy usmívá, nebo ať někde zastaví a půjdeme zmrzlinu hledat pěšky. Zřejmě výstižněji mu to dávali najevo auta, troubící a předjíždějící ho ze všech stran a nakonec stejně došlo na moje slova a za hodinu jsme seděli na náměstí v San Michele, pochutnávající si na krémové a čokoládové variaci.

Trochu se komplikuje listopadový příjezd našich triatlonistek. Alex si bohužel díky závodům nemůže vzít volno ani na jeden pracovní den a lety z Londýna do Brindisi i Bari jsou jen sobotní, či jinak komplikované. Takže zřejmě všechny olivy čekají jen na nás.

Shrnutí
29.9 pátek

Při psaní tohoto odstavce akorát zapadá slunce, přímo před mnou. Sedím na střeše s obloženým chlebem a krabicí mléka (večeře je za hodinu a já mám hlad), poslouchám štěkání Uga, který chce, abych slezl dolů. Dnes už mám vše hotovo, tak mě jen čeká večerní promítání u bazénu, na kterém jsme se všichni domluvili.

Mám za sebou více jak třetinu svého pobytu na italském venkově. Angličtina, se lepší den od dne, Angličan se místo mě nevrátí, ale člověk s mnoha zkušenostmi a mnohem lepší angličtinou ano. Práce se udělalo dost, bude ještě víc. Až na první týden sbírání ořechů je také zajímavá. Skvělý je bazén, do kterého se těším každé odpoledne a večer, po robotě. Počasí je tu pořád, až na výjimky letní a horké. Líbí se mi zdejší klid, mám rád Penny jídlo, a jakmile mám cestu do města, nesmím opomenout zmrzlinu, která je vynikající.

A vrásky na tomto příběhu? Milovník fotbalu a země, tomuto sportu zaslíbená. Ale do balonu jsem si ještě nekopl a už ani nedávám moc naději tomu, že se mi to také podaří. I přesto, že při práci moc času na cvičení nemám a sílu už vůbec ne, posilovna mi tu také chybí. Řídím zde jen traktor, takže poslední vráskou na mém dosavadním příběhu, je stesk po zasednutí za volant a nerušenému splynutí se silnicí.