Jížní Itálie - Moje malá, velká výprava III. část

Penny mi řekla že ale za celých sedm let, co tu jsou, viděla hada snad třikrát. To znamená, že podle mých matematických výpočtů (zase), bych měl hada spatřit jednou za deset dní, to je sedm hadů za můj pobyt!  

„Fish and chips“
17.9 pondělí

V pondělí dopoledne Penny s Utou a Gymem odjeli někam nakupovat a objevovat krásy Itálie. My s Terrym pracovali na naší nové cestě, resp. stará žádná není, takže na první, dolní cestě pro traktor. Večer jsme jeli s našimi návštěvníky z Londýna na večeři v Ostuni.

Anglické „fish and chips“ si můžete dát snad v každé rybí restauraci, či fastfoodu, v centru města. Obsluha ale na anglicky mluvící turisty připravená není, nebo resp. na nikoho, kdo nemluví italsky, ale to ani moc nevadí, protože stejně musíte vejít dovnitř mezi mrazničky s rybami a jen ukážete prstem, kterou chcete. Na výběr není jen široký sortiment ryb, ale i chobotnic, krevet, mušlí a jiného svinstva, které plave v moři, kromě odpadků. Přemýšlel jsem, že jako jediný vůbec nepojedu, protože Terry si dal samozřejmě k obědu pivo a k večeři sklenku červeného. Vadí mi to tak, že mu chci nejradši říct svůj názor velmi zostra, ale raději to polknu a jen prohodím, že to není správné. Nakonec jsem ale jel, nic jsem s tím nenadělal a celý večer se věnovat konverzaci v angličtině, to mi jedině pomůže.

Udělal jsem i nějaké fotky, především pro mé babičky ať mohu po návratu co ukazovat. Ostuni je i večer velmi zajímavé a především staré historické město. Jeho kořeny sahají až do doby kamenné, ale z této doby toho zde není moc k vidění, prakticky všechno bylo zničeno v období Punckých válek, pod rukama armády vojevůdce Hannibala. Název Ostuni vzniklo z řeckého astu Neon, v překladu „nové město“. Ve světě je známé jako bílé město, díky jeho bílým stavbám. Přímo v centru města jiné, kromě bílé budovy, neuvidíte. Každou sobotu dopoledne, resp. už od rána se tu koná velký trh nejen s potravinami, ale i s věcmi do domácnosti, nebo oblečením.

Když pojedete z Ostuni východním směrem z kopce dolů, naskytne se vám nádherný pohled na moře, kam dojedete cca po šesti kilometrech. Cedule vám ale ukazují osm, což se mi zdá moc. Tak či tak, je to opravdu jen z kopce, až k pobřeží. Ještě musíte přejet hlavní dálnici, která vede od Bari, přes Lecce, až na samotný cíp Apeninského poloostrova.

Ostuni je večer rušné, jinak klidné město. Většina obyvatel jsou důchodového věku, což mám pocit, že platí pro všechny městečka zde na jihu země. Po večeři jsme si cestou dali s Terrym a Gymem zmrzlinu, je tady opravdu moc dobrá a vtipné je, že nikdy ani nevím, jakou příchuť chceme, protože názvy jako Piquinne, Anfenatti, nebo Inolle, to asi není zrovna světoznámé, o to ale lepší chuť!

Vipera! Ne? Ale já jiného hada neznám...
18.9 úterý

Včera (úterý), jsem byl zase, jako obvykle každé ráno běhat. V druhé části mé trasy jsem uviděl na silnici přede mnou něco přejetého, úzkého, dlouhého, černého… Ne že bych měl z hadů fóbii, nejsem citlivka, ale že bych se zrovna mazlil s chřestýšem, na to mě zrovna neužije. Po bližším zkoumání, (když jsem rozeběhnutý, tak mám brzdnou dráhu rozjetého kamionu), jsem zjistil, že je to zase ten samý had (ten samý druh, není to snad jediný jedinec v Apulii), kterého jsem viděl minulý týden u nás na pozemku, kde máme rajčata. Jde o druh travnatého hada („grass snike“ tak mi to řekl Terry a Terry má vždycky pravdu, i když se občas mýlí). Když jsem sem přijel, hned mě zajímalo, co tu můžu potkat za „nepřátelská“ zvířata, s kterými není zrovna chytré si hrát. Jediné, co je zde trochu nebezpečné je stejně jako v Čechách, zmije. Anglicky „viper“ (Jako Dodge ve státech), nebo jako „vipera“ tady v Itálii. To jsem se naučil na pláži a vlastně nic jiného tady kromě „Forza Milan“ italsky neříkám. Takže když vidím hada, ještěrku, brouka, komára a občas Uga, vykřiknu „vipera“! Až se naučím v italštině jiné zvíře, budu mít příště na výběr.   

A mimochodem, Penny mi zároveň řekla, že ale za celých sedm let, co tu jsou, viděla hada snad třikrát. To znamená, že podle mých matematických výpočtů (zase), bych měl hada vidět jednou za deset dní, to je sedm hadů za můj pobyt!

Dopoledne se nedělalo, vypravili jsem se všichni do San Vito, město je velikostně mezi San Michele a Ostuni a zřejmě nejlepší místo na nakupování široko daleko. Nejeli jsme do městečka jen kvůli Gymovi s Utou, nýbrž kvůli internetu. V místním Vodafonu, je uvnitř vchodu obrovský billboard se dvěma hráči Serie A, jmenovitě Kevin Prince Boateng a Claudio Marchisio. Velmi potěší, když se na vás usmívá milánský Kevin, ale co sakra dělá ten šašek z Juventusu vedle něj?! S Penny a Terrym jsme vyřídili moje připojení k internetu, jelikož wifi nemá u nás signál. Takže jsem si koupil na dva měsíce flash připojení, stejně jako mám v ČR, s kapacitou pět giga měsíčně za padesát euro, resp. padesát devět i za to, že mi to ten chytrý pán za pultem rovnou nainstaluje, jelikož pro mě by to bylo těžší, než postavit atomovou elektrárnu. Kdybych tu zůstával, tak za každý měsíc bych už platil za pět giga jen dvacet euro, což je podle mých výpočtů (není té matiky na mě už nějak moc?) levnější, než mám v Čechách.

Večer se konala biografie, na téma Angelina je ruský, nebo americký špion? Na plátně se rozvlnila Bradova krasavice a s velkým potěšením jsem na ní mohl koukat celé dvě hodiny filmu, s názvem Salt. S originálním zvukem, bez titulků jsem věděl o co běží, i vtipy jsem postřehl, ale když je v kině, televizi, či jinde Angelina, je úplně jedno, jestli je to finský, nebo korejský dabing.

Gym a Uta
19.9 středa

Když jsem předešlou noc byl už z poloviny v říši snů, uslyšel jsem rozhovor v němčině. Vyletěl jsem z postele. „Němci, tady?!“ Až, když se mé mozkové buňky, (pravda, není jich moc) dali zase do řeči, uvědomil jsem si, že ve vedlejší místnosti spí Uta s Gymem a pro upřesnění. Uta je bývalá učitelka němčiny v anglických školách, (od léta tohoto roku v důchodu). Němka, narozená roku 1962. Žila až do ukončení studia ve svém rodišti, v Hamburku, kde poznala svého budoucího manžela Gyma, který zde měl nějakou zakázku pro firmu, pro kterou pracoval, (pracoval za svůj život pro Japonce, Skoty, Angličany, Australany, Němce, snad kromě mimozemšťanů, pro všechny země co mě existují.)

Společně spolu, ještě před revolucí navštívili naší matičku Prahu a moc se jim líbila a říkají že to je jedno z nejkrásnějších měst, které kdy viděli. Díky Praze se malinko rozvlnila vlna diskuzí o tom, zda je Česká republika finančně zaostalá, či ne. Jelikož Uta viděla jen Václavské náměstí, Pařížskou ulici a jiné známé objekty hlavního města, má přece jenom špatný pohled na český svět, tak jsem jí musel uvést věci na pravou míru, např. že není samozřejmost, že je na školách anglicky, či jiným jazykem mluvící učitel, ale jen české kantorky, s nulovou praxí v cizině (ruština nepočítaje).

Gym byl také pracovně dvakrát v „Pááááárdobiiicse“, což mi chvíli trvalo, než jsem podle výslovnosti poznal, v kterém vlastně městě to byl. Dokonce ho tam někdo vzal i na hokej a jediné co si pamatuje, že Pardubice prohráli. (Jaká to náhoda). O hokeji ale nemá ani páru, je to přece jenom Brit, ale aspoň ví, kdo byl Václav Havel, na rozdíl od Penny s Terrym.

Co mě úplně šokovalo, bylo dnes to, že když Terry vytáhl dvaceti librovou bankovku, byla na ní nějaká madam v šátku, jméno jsem bohužel neviděl, a když jsem se zeptal, kdo ta dotyčná na bankovce je, nedostal jsem odpověď. Kromě Elizabeth, která je snad na každé, britské hodnotě, vůbec netuší, kdo jsou ty osoby vlastně zač a to je to univerzitní technik, ostuda. Mám ale vynikající nápad, kdo by mohl být na nových bankovkách britské měny. Myslím, že by si nejen podle obličeje pamatovali, a to nejen Britové, kdo je Pippa Middleton…

Pizza, nebo Juventus?!
20.9 čtvrtek

Včera večer byl poslední Gyma a Uty u jejich přátel, dnes odpoledne odletěli z Brindisi. Do Londýna letadlo nesměřovalo, letěli na čtyři dny do Říma a až poté poletí domů. Vyrazili jsme tedy v San Michele kousek od náměstí na pizzu. Ještě než jsme ale zasedli do restaurace, prošli jsme si městečko, kde naši hosté ještě nebyli.

To, že se schylovalo k šlágru kola Ligy mistrů, mezi loňským vítězem FC Chelsea a Italským mistrem z Turína, to mi hodinu před zápasem zrovna nepřišlo, staříci živě klábosili na lavičkách, bary byly liduprázdné a omladina se asi doma učila na následující den do školy. Zjišťoval jsem si, zda by se tady někde dal zmiňovaný zápas shlédnout, také byly ve většině hospod televize, ale v nich hráli telenovely, nebo popř. muzika. Takže teoreticky by se na fotbal zřejmě dalo koukat, prakticky, to není jisté. Nevím, zda bych uspěl s žádostí o výměnu Esmeraldy za fotbalovou skvadru na trávníku. Jelikož sličná barmanka za pultem byla do zrovna promítaného dílu zažraná jak puberťák do videohry, odhadoval jsem své šance jako nulové.

Malá pizzerie na rohu vypadala hodně domácky, hned vedle nás seděla rodina majitele, synové, manželka (ta nás obsloužila s pitím), babička (ta měla na starosti úklid) a vůbec celá famílie, až jsem se bál, že si budu muset umýt po sobě nádobí a odnést koš se smetím. Každý jsme si objednali svojí pizzu (na výběr byla i pizza s názvem Lazio, nevím, zda šlo opravdu o fotbal, a i kdyby ano, rozhodně jsem si ji neplánoval dát, nechci mít žaludeční potíže). Během několika minut nám ke stolu kromě pití donesli asi osm malých talířků s všelijakým předkrmem, jako je salát, sýr, chobotničky a jiné pochutiny, k tomu samozřejmě chléb. Jak jsem tak pozoroval svojí britskou sestavu, odhadoval jsem, že budou mít všichni problém sníst si svojí pizzu, ale svůj názor jsem si nechal pro sebe, i když jsem měl nakonec pravdu a já musel dojídat další dvě pizzy. (Ne, že by mi to vadilo.)   

Blížila se desátá hodina a já začal být nervózní, jak to ty taťkovi kluci v Londýně zvládají, když už se konverzace upřela jen na Utu s Penny, využil jsem situace, omluvil se přítomným a utekl na ulici, najít nejbližší televizi. Ostatním to samozřejmě nevadilo, ba naopak, celý večer se snažili najít místo na večeři i s promítáním fotbalu, ale televize jsou většinou jen v hospodách, či kavárnách, i tak to bylo od nich velmi hezké.

Rychlé občerstvení o pár metrů dál mi umožnilo spatřit posledních pět minut fotbalového klání, s přijatelným výsledkem 2:2, což ze stadionu Stamford bridge je více než solidní a bod si chlapci vezou domů.

Jedno z nejhezčích míst, které jsem viděl

Co se týče počasí, poslední dva dny se zase udělalo hezky, sluníčko, více jak třicet stupňů. To znamenalo i probuzení pro ještěrky a jiné tvory, které už se připravovali na zimu. Během dvaceti metrové cesty k traktoru si mě prohlídly asi čtyři ještěrky, zřejmě se jim nelíbilo moje vylepšené (roztrhané) tričko, podobné, jako měl Silvestre Stallone v Rocky II. Asi jsem si vzal příklad z Terryho a máme stejný styl oblékání. Do divadla to zrovna není, ale na práci dobré. Odpoledne jsme šli všichni do bazénu, (hlavně Uta, Penny a Gym, my s Terrym jen po práci). Zase byl teplý, jako minulý týden, takže se v něm dalo vydržet déle, než jen ochlazení po běhání. Ale dnes začal foukat opravdu silný vítr, to jsem v tomhle období v Čechách nezažil. A to co jsem viděl na útesech, to bylo něco krásného.

Na večeři jsme se totiž včera domluvili, že pojedeme na skvělé místo na potápění, aby ještě Uta s Gymem vyzkoušeli moře. Od rána foukal silný vítr, div mě to při běhu nezrychlovalo. Proto kvůli rozvířenému písku nemělo cenu ani brát věci na šnorchlování. Ugo jel s námi, to byla komedie s ním v kufru, celou cestu se snažil propašovat k nám dopředu a dělal, jako kdyby byl neviditelný, což u velkého labradora v autě, kde sedí pět lidí, je dost těžké. Nakonec jsme ale všichni celý dorazili na místo, kde bylo jen jedno auto, a vyrazili k moři. Přišli jsme k takové malé plážičce, schované mezi útesy. Leželi tam dvě ženy a jeden muž, to není nijak zajímavé, ale při bližším zkoumání (ne, že bych je chtěl očumovat), jsem si všiml, že tam leží jen tak, jak je bůh stvořil. To já neměl v plánu a vydal jsem se o dům dál. Našli jsme si za dalším výběžkem také malé, písčité místo a zapustili kořeny. Všichni hned šli do vody a já využil toho, že jsem si sebou vzal tenisky, obul se a vypravil s Ugem na obhlídku. (Nemyslím těch obnažených sousedů, ale skal a útesů, podél moře). Jelikož jsem si zapomněl telefon a tím pádem jsem neměl vlastní foťák, nadával jsem si do různých zvířat, ale Gym měl naštěstí sebou svůj foťák a svěřil mi ho, takže jsme mohli vyrazit. Ugo byl po chvíli docela znechucený tím, jak skáču na velké kameny v moři, kam on nemůže a vždy si sedl na kraj skály a kňučel. Byl vždy štěstím bez sebe, když jsem skočil zpět k němu, na pevninu. Moře bylo rozbouřené tak, že jsem to snad ještě nikdy neviděl, bylo moc příjemné (pro Uga nikoli, protože nemá rád vodu, jen tu ve svém domovském bazénku), že jsem mohl sedět na skále a vlny nás skoro celé promočili a díky silnému větru nebylo zrovna vedro. Kousek dál jsem objevil starý maják, rozpadlý, asi tak dvanáct metrů vysoký, bez nějakých schodů. Povedlo se mi na něj vyšplhat a udělat nějaké fotky celého pobřeží a dokonce jsem viděl v dálce i Ostuni. Ugo byl na prášky a pobíhal kolem objektu, jak splašená opice, trochu jsem se mu smál, ale pak jsem za ním slezl, aby se nestresoval. Nakonec jsem šel na chvíli do vody, ale bohužel na nějaké potápění nebyl čas, ani počasí. Snad se nám to vydaří o víkendu.  

Během posledního týdne jsem přemístil cca šest tun kamenní, suti a hlíny a stvořil z toho cestu. Nejhorší chvíle přišla včera odpoledne, když přišel Terry, já čekal, že řekne, že je to hotové a on řekl, že to musím celé o dva metry posunout. Ne, že bych byl líný, ale psychická facka to byla. Znamená to hnout z většinou té váhy dolů, protože na to přijde poslední vrstva, drobného kamenní. Jak bolestivou větu vyřkl… Krumpáčem jsem se ty kameny snažil posunout, dělal jsem to celý dnešek, tak snad už to budeme mít zítra hotové. Vlastně ani nevím, jestli se mám radovat, protože sice je to fyzicky namáhavé, ale zábavnější, než něco technického. Až začne ošklivé počasí, budeme dělat druhou koupelnu, v domě. To už nebude tak zajímavá a oblíbená práce.

Během včerejška jsem ztratil asi půl litru krve z mozolů, které se mi udělali na rukou. Ne, že bych se chtěl vytahovat, ale poradil jsem si. Dnes jsem si pod rukavice vzal utáhlé rukavice na cvičení a bylo to v pořádku. Zahojí se mi to v hrobě, až umřu, teď na to nemám čas.