Jižní Itálie - Moje malá, velká výprava II. část

9. 10. 2012 22:51:58
Naše ferarri, princezna Diana, návštěva a celý další týden v Itálii aneb druhé pokračování na Apeninském poloostrově.

Černý Ital neexistuje a na traktoru už vůbec ne
10.9 Pondělí

Dnešní běh byl nejkomplikovanější z nejkomplikovanějších. To když si Bou umanula, že prostě chce jít se mnou. Co naplat, že jsem jí několik minut vysvětloval jak v angličtině, tak v češtině, že musí zůstat u domu. S Ugem problém nebyl, toho Penny zavřela do jeho malého výběhu, který byl vystavěn, když byl opravdu malé štěně, aby neutíkal, když byli domácí pryč. Teď už je jen štěně, ale v žádném případě malé. Penny ho tam zavírá, když se jezdí kolem s traktorem nebo když jsou zde cizí lidé v čistých šatech. On není zlý nebo agresivní, ale chce si s každým hrát a prát se. Bou na zavírání není zvyklá, celý svůj život je venku, ani ne za plotem a už vůbec ne uvnitř objektu. Penny si ji po chvíli (no deset minut jsem se snažil určitě), vzala za obojek a já rychle vyběhl z pozemku a na silnici do Ostuni, kde pak odbočuji na vedlejší cestu. Při běhání musím mít sluchátka v uších, bez muziky bych se ani nerozběhl, takže i přesto, že běhám na levé straně, abych nemusel hlídat auta za mnou, se na první části mé trasy, kde je silnice jednosměrná, často otáčím. No, a když se tak najednou pro kontrolu otočím, vidím, jak za mnou peláší nějaký bílý pes... Bou! Byl jsem už od domova docela daleko, navíc prvních pár metrů musela běžet po rušné silnici (Bou má opravdu hrůzu z aut), takže jsem ocenil její odvahu, ale co teď? Naštěstí než jsem stačil něco vymyslet (většinou to trvá roky), se objevila v dálce stříbrná Škodovka. Penny jakmile zjistila, že Bou se i přes zákaz odhodlala běžet za mnou, vzala vodítko, skočila do auta a jela po trase, kterou jsem jí popisoval. Vzal jsem si vodítko a paní domu jela zase nazpět. Já si šťastnou psí přítelkyní připnul a rozhodl se, že spolu ještě chvíli poběžíme, protože zde nejezdí žádná auta, až k cestě, která vede z Brindisi a kde už auta jezdí. Bou byla ale opravdu líná a pořád jí zajímalo něco na krajnici, takže jsem to po kilometru vzdal a běželi jsme nazpět. Bou však vycítila návrat domů a najednou běžela rychlostí chrta. Takže jsme se předháněli a nakonec jsem byl stejně utahaný, jako kdybych běžel sám svůj okruh. Na zítřek jsem už lépe poučený, Ugo bude ve výběhu a Bou přivážu k terase na provaz. Snad už mě nikdo stíhat nebude.

Včera za námi přišel postarší muž, najednou se objevil na terase a auto jsem neviděl. Ugo měl radost, takže jsem pochopil, že ten starý pán je našeho psiska „kamarád“. Byl to Ital, žijící nedaleko. Angličtinou se domluví, seznámili jsme se a s Penny jen prohodili pár slov o zdraví, počasí a o mé příležitosti hrát zde fotbal. Pak se zase otočil a pomalou chůzí šel o dům dál. Když odešel, Penny mi o něm řekla, že to je jejich italský přítel, který měl před půl rokem vážné zdravotní problémy, nevím už sice přesně jaké, ale byl měsíc v kómatu, v nemocnici v Brindisi. Byla to dlouhá doba, a proto se to přeneslo na jeho nohy a dokonce byl na čas necitlivý na obě dolní končetiny. Proto teď každý den ráno vyráží na procházky po okolí a i přesto že jde na jeho chůzi malinko vidět nějaký handicap, je to obdivuhodné, že se takhle vrátil do normálního života. Co mě opravdu překvapilo bylo když mi Penny řekla, že kdyby byl v jakékoli nemocnici v Anglii, zemřel by. Zdravotní péče je zde v Itálii podle jejich slov na vysoké a mnohem lepší úrovni, než ve Velké Británii. Potvrdil mi to i Terry, který měl minulý rok problém s očima a byl také v Brindiské nemocnici, týden. To bych třeba vůbec neřekl, myslel jsem, že západnější svět, jako Britové, Francouzi, nebo Holanďané, jsou na tom ve zdravotnictví lépe, ale zdání klame. Dokonce většina jezdců z cyklistických stájí jako CSC, Astana a další, létají kvůli ošetření a rehabilitaci výhradně do Itálie. Cyklistika je tu po fotbale asi nejpopulárnější sport. A pravidelné mě na silnici, kde běhám zpět, kolem San Michele, předjíždějí nejen individuální cyklisté, ale i často pelotony, s osmi i více jezdci. Je to jako kdybych byl fanoušek na trati Giro De Italia.

Dnes jsem dělal pro mě tu nejoblíbenější práci, za prvé, týkala se kamenů, za druhé, dělal jsem jí sám a za třetí... Terry mi minulý týden vysvětloval, že řídit jeho traktor je opravdu náročné a nikdo, kromě jeho, ho nekrotil. To se ale změnilo dnes. Včera, když jsme se při večeři domlouvali, co budeme dnes a celý týden stavět, vyrábět, opravovat, či sklízet, řekl jsem mu, že ty kamenné práce budu dělat sám, že to je pro něj těžké a on mi odvětil, že to je sice dobrý nápad, ale že potřebuji k tomu traktor, s valníkem. Což mi nedošlo a jediné co mě napadlo vymyslet bylo, že vždy, když budu potřebovat odvézt plný valník, nebo naopak přivézt prázdný pro další rundu, zajdu za ním. Po snídani a odlehčeném víkendu jsme šli znovu robotovat. Terry si to zamířil rovnou k traktoru a začal mi vysvětlovat, co je co, co jak se kde zapíná a co jak se ovládá. Ne že bych tomu nerozuměl, to se ještě dalo, ale koukat se na vybavení traktoru, to se nedalo. Ale člověk nemůže z řízení dělat vědu, pokud ho to baví a už se pro to narodil, není v tom žádný problém. Zkusím aspoň trochu popsat co to je za ďábelský stroj. Je to vlastně poloautomat, má to jen dvě rychlosti a zpátečku. Logicky se jednička používá jen na rozjezd s nákladem, nebo do prudkého kopce, (roky sledování autobusáků, cestou ze školy), horší to bylo s brzdami, resp. jen s jednou, protože ruční by neudržela stát ani koloběžku. Takže minulé dny, při jízdě z kopce, s nákladem jsme měli vždycky s Terrym smrt v očích (on za volantem, já na kamení na valníku) a jediné čemu jsme důvěřovali, že nás zabrzdí, abychom neskončili v bazénu, bylo zařazení zpátečky, což ale šlo dost ztuha a když už se to rozjelo, byl tento pokus prakticky nemožný. Takže rozjíždění nebyl problém, spíše ovládání, protože volant měl k posilovači řízení daleko, asi jako Daewoo Matiz k vyhřívaným sedačkám. Navíc až po pár metrech, jsem si uvědomil, že mám za sebou valník. Spojka, i přesto že se prakticky nemusela při jízdě používat (Terry to nechal při zastavení prostě chcípnout, já ne, protože naftě to nesvědčí a je mi líto nebohých aut), byla tuhá jak u závodního auta (opravdu není náš traktor z výrobny Ferrari?!). Byl jsem šťastný jako malý kluk a celé dopoledne jsem si hrál jak s traktůrkem na pískovišti, bavilo mě i blokovat auta, protože tam, kde jsem dneska vystavoval novou zeď, není nikde jinde místo k otočení, než prostě vyjet ven na silnici, mezi San Michele a Ostuni. Vzpomněl jsem si také na svého zesnulého dědečka a na jeho velký, světle modrý traktor. Určitě by koukal, jak jsem po něm šikovný za volantem.

Zítra Penny odlétá za dcerou do Londýna, bude tam až do neděle. Takže dnes vyrazila nakoupit, abychom se s Terrym o to nestarali a mohli celý týden pracovat. Při snídani se mě proto ptala, co má koupit. Ne že bych snad o něčem zde rozhodoval, to bych si nedovolil, ale dobře jsem pochopil, že Penny spoléhá na mě, protože Terry si neumí uvařit nic jiného, než připravit na grilu kus masa a brambory. A já s Penny už máme jeho brambor plné zuby. Takže mi dokázala sehnat tofu, brokolici, tvaroh, to a pár věcí co tu už mají, mi pro moje čertovské kuchtění stačí. A stejně si ve středu zajedu do San Michele něco čerstvého koupit sám, Terry ať se těmi brambory třeba udáví, když má pro ně takovou slabost.

Zřídka kdy, ale když už, tak pořádně hlasitě se nám tady prolítne v oblacích armádní letoun. Ne že bych ho viděl, na to bych musel mít oči jako jestřáb, ale když už dnes po několikátém randálu v oblacích jsem se zeptal Penny, co je to za nálety. Pověděla mi, že nedaleko Neapole je vojenská základna a že tu lítají docela často. Tak hlavně že vím, že to není návštěva z blízkého východu. Ale kdyby přece jenom, mám v garáží vlastní výzbroj: motyku, obří kladivo a jako štít, starý poklop na valník. Do zbroje!

Včera před spaním si jdu vždy vyprázdnit svůj močový měchýř, ne že bych vám chtěl popsat, jak to probíhá, ale ve sprše jsem si všiml obrovské, chlupaté housenky, která měla nožiček, že to ani neumím spočítat a vpředu dvě tykadla, jak Ferda mravenec. Jestli chtěla mít soukromí, měla si zamknout dveře, takže jsem její zřejmě touhu po sprše ignoroval. Zabít jí jsem nevěděl, zda smím, co kdyby to byl zdejší pomocník jako já, ale tahat kameny, či dělat jiné práce jsem jí neviděl, takže nevím. Penny s Terrym mi navíc minule řekli, že včely a jiný hmyz, se nezabíjí a už spali, takže jsem si potichu umyl ruce a odešel, abych krasotinku nevyrušil v lezení. V pokoji se mi ubytoval další spolunájemník z druhu pavouků, zřejmě je chytřejší, než poslední, kterého jsem zlikvidoval. Utábořil se totiž v nejvyšším bodě pokoje, kam nedosáhnu. No já počkám, až si sleze pro něco k snědku, nebo knížku na čtení...

Ideální obchod
11.9 úterý

Dnešní past na ty dva divočáky vyšla. Ugo se nechal nachytat na pamlsek a vběhl za mnou do jeho výběhu, kde jsem naštěstí udělal samurajskou otočku, jak ve filmu s Jackee Chanem a zamkl jsem ho, aby nemohl utéct. Bou byla hodná, nečekala, že jí chci přivázat a přišla za mnou sama, až mi jí bylo líto, že jí vážu jak nějakou zrůdu ke kůlu. Přitom to je jeden z nejhodnějších psů, které znám. No ale pro pravidelný běh nebyla jiná možnost.

Dnes Penny odjížděla do Londýna za dcerou a ještě kvůli nějakým záležitostem. Let měla v půl dvanácté dopoledne. Vyjeli jsme tedy po snídani, v půl desáté a na letiště jsme dorazili včas, někdy po desáté. Vrací se v neděli ráno, takže se uvidíme až za pět dní. Penny se šla odbavit a my vyrazili do Toronta. Ne, nejeli jsme až do Kanady, ale do sportovního obchodu na okraji města Tarantto a Brindisi. Terry si potřeboval pořídit nové brýle a boty. Když jsme přijeli na místo, (cestou jsme díky Terrymu a jeho britské teorii obrácené dopravy trochu zabloudili, ale naštěstí mě také trochu poslouchal) byl jsem nadšený, prodejna je velká asi jako sportovní hala. A všude jenom sportovní oblečení, boty, náčiní a já nevím co všechno. Nejen výbava na fotbal, basketbal, běh, nebo tenis, ale i na kanoistiku, ping pong (a to ne jen dvě pálky a pár míčků), lakros a dokonce i v ČR nesehnatelné fitness nářadí, suplementy a pomůcky. Nadšenci do různých druhů sportu by si tu našli své. Já jsem samozřejmě ihned zamířil do sektoru fotbalu, který byl spolu s během ten nejrozšířenější. Můžu se tedy teď ve svém pokoji kochat pohledem na oficiální míč Serie A.

Skvělou věc tu mají Terry s Penny a tím je hammock, neboli houpací síť. Kdo pořád neví, o co jde, koukněte se na filmy o nějakém trosečníkovi, určitě si to dotyčný hladový samotář vyrobil a zavěsil mezi dva stromy. Díky tomu, že je to mezi stromy, jste ve stínu, i když je pravé poledne. Já jsem si to dnes poprvé vyzkoušel po obědě a vzal jsem si k tomu knížku. Bou byla samozřejmě ve stínu semnou. Sotva jsem ale přečetl prvních pár slov, uslyšel jsem podezřelý zvuk a než jsem stačil mobilizovat své síly, nebyl jsem na síti, ale pod sítí. Resp. náš chytrý Ugo myslel, že se tam vejdeme oba a chtěl si zřejmě také číst můj Deník Jaromíra Bosáka a nenapadlo ho nic lepšího, než se rozeběhnout a přistát na mě ze vzduchu. Jenže nepochopil houpací systém tohoto pytle, a jakmile na mě předníma nohama vyskočil, já sebou práskl do hlíny. A Ugo se nahoru stejně nedostal. Ale aspoň byl šťastný, že může ležet na zemi vedle mne. Ne že bych byl škodolibý, nebo snad týrající člověk, ale hodlal jsem mu to vrátit. Když už jsme se tedy domluvili, že já budu nahoře a on bude ležet pode mnou, na zemi. Počkal jsem, až usne a potichu se rozhoupal. Vítr toho ochrapu z toho, jak nad ním v síti polétávám, nevzbudil, ale když jsem byl zhoupnutý na odlišné straně, zařval jsem „Ugo!“ Ugo vyskočil a než se stačil zorientovat, sestřelil jsem ho jak vlak auto na přejezdu, tak, že upadl do hlíny stejně jako já, o pár chvil dříve. Měl jsem z toho ohromnou srandu a od té doby spolu žijeme v míru.

Smrt princezny Diany
12.9 středa

Tak dnes jsem cementoval ostrůvek kde se nachází chudák osamocený pan strom Oliva. Není tam ani tak vlastně pro růst oliv, ale aby bylo auto ve stínu (a Bou, která tam každý večer chrápe). Dále jsme s traktorem Ferrari válčili na další zdi, kolem pozemku. Jeden šutr jsem si nechal pustit na nohu, (bez cizího zavinění, čistě já sám). Ne že bych chtěl napsat nešetrná slova, která by se hodila k popisu té bolesti, ani jsem tolik nenadával, tohle jsem naštěstí po rodičích nezdědil, ale spíš jsem si vzpomněl na slova mé milé maminky, že jsem nešikovný. Nyní můžu potvrdit její slova a přidat k nim: Jsem nešikovný, až to bolí.

Ne, že by byla moje angličtina na skvělé úrovni, to si nedovolím tvrdit, ale to že se dokážu bavit o všem, to ano. Včera jsem si vzpomněl na nedávné výročí úmrtí princezny Diany. Nejen pro Brity, ale i pro většinu Evropanů, to vždy byla oblíbená osoba královské rodiny. Terry mě velmi překvapil v tom, co mi večer pověděl. Ne že by to snad znělo úplně jako výplod fantazie někoho, kdo to přehnal s dávkou LSD a zapíjel to notnou dávkou nějaké nekvalitní lihoviny, ale určitě to bylo zajímavé. Zhruba padesát procent Britů nemá zrovna v lásce Královskou rodinu, ne že by snad Výsost Elizabeth nebyla čupr baba a její barevné kostýmky nevkusné, ale začalo to už po smrti jejího otce, to je ale jiný příběh.

Vrátím se k princezně Dianě. Její automobilová nehoda v Paříži, kde tragicky zahynula, (resp. až po převozu v nemocnici), i se svým muslimským přítelem z velmi majetné rodiny, je opravdu smutná a pro všechny nejen Angličany to byla tragická událost, (ne že bych si to pamatoval). Tady odsud se ale teorie mnoha lidí rozdělují. Převážně ti, kteří jsou zastánci Královny a celé rodiny, to berou jako fakt, rychlá jízda, alkohol, bouračka, dva mrtví na místě, jeden na následky v nemocnici. Ale zapomíná se hodně na tohle slovíčko, ale. Následující řádky nejsou z mé hlavy, ale Brita, žijícího v Londýně už přes šedesát let.

Ale proč nikdo neviděl přímo nehodu před vjezdem do tunelu? V patách měli dav paparazzi a nikdo do dnes nepopsal nehodu, která se udála. Svědci? Napsalo se toho hodně, o cestě, směru jízdy, pasažérech, ale vyšetřování bylo záhadnější než oblast 51. Nepodložené důkazy o stavu podnapilého řidiče? Žádný rozbor krve se nekonal. Stav Diany přímo na místě nehody se také dodnes neví. Jak to že „strašlivou“ nehodu přežila a zemřela až v nemocnici, co se stalo v době mezi tím? Proč by v tom nemohli mít prsty britské tajné služby? Tady už zacházíme opravdu daleko a už je to spíše jako námět na pokračování Jamese Bonda, ale určitě není vše vyřešeno a logicky to policie i jiné složky nemají v plánu.

Mě, i když o tom nemám tolik informací a v době kdy se to stalo, jsem byl ještě roztomilé dítě, zaráží, jak to že takovou bouračku nepřežili v autě, v jakém se to stalo? Tzv. Mamut, nebo přesněji Mercedes Benz třídy S, je a vždycky byl jeden z nejluxusnějších vozů na světě a zároveň nejbezpečnější. Navíc přímo auto, kterým cestoval milenecký pár, bylo určitě vyrobené na zakázku, tím pádem lehce opancéřované a „bytelnější“. Kastle tohoto vozu by měla vydržet střelbu ze samopalu a vůz, který vážil tři tuny, se rozbil o tunel (i přesto že jeli možná rychlostí i 150 km/h) jak plechovka od koly? Nezapomeňme také, kde se to přímo stalo, Pařížský tunel a jeho vozovka před i v tunelu je přímo obrovská a otočilo by se snad na ní i letadlo. Jak je tedy možné, že profesionální řidič to pošle jen tak do zdi?

Většina z toho co bylo napsáno o pár řádků výše může být opravdu jen fikce, ale ten nejdůležitější poznatek z Terryho výkladu jsem si nechal na konec. Proč by tajné služby, nebo kdokoli jiný tohle chtěl? Jednoduchá odpověď, bývalá princezna Královské rodiny, měla přítele z muslimské rodiny a to se zrovna dvakrát nemohlo zamlouvat Královské rodině. Terry často lítá ve hvězdách, možná se tak stalo i dnes večer, ale důkazy pořád chybějí.

Podzim
13.9 čtvrtek

Jak už to tak bývá, po létě následuje podzim. Je to normální jev, jako že po čtvrtku následuje pátek, nebo po březnu duben. Každé ráno po běhání skáču do bazénu, je to osvěžující a voda není ledová, tím jaké je zde teplo je po nějaké fyzické námaze příjemné plesknout sebou do bazénu. Ale jen magor by si mohl myslet, že když bylo minulou noc jen deset stupňů, že už to asi ráno nebude jako v Karibském moři. Bohužel jsem si to uvědomil až po odrazu, když jsem letěl nad hladinou. Houby Karibské moře, Severní ledový! Scvrklo se mi na těle, všechno co mohlo (ano, to taky) a takhle rychle z vody bych nevylezl, i kdyby tam byl žralok. Nakonec jsem to ale musel překousnout, protože to nejhorší už jsem měl za sebou a pár ponoření jsem tedy ještě absolvoval. Zítra ráno se na to musím už od druhé části okruhu mentálně připravit.

Včera jsme měli o zábavu postaráno, dorazilo k nám totiž divadlo. Herci sice byli jen dva, ale stáli za to. V hlavním obsazení Ugo a ještěrka. Ten praštěný pes si umanul, že jí prostě chytí a to je lehké asi jako sestřelit vojenskou stíhačku tenisákem. Ne že by se Ugo nesnažil, to jsme všichni ocenili, ale spíše jsme se smáli tomu, jak si z něj malá ještěrka dělá veselejší den. Navíc mu zaběhla pod dřevěná prkna, aby musel kličkovat mezi židlemi. No humorná scénka, jako z filmu. Nikoho asi nepřekvapí, že jí Ugo nechytil a celý večer vypadal podrážděně. Dal jsem mu tedy aspoň jeho tyčinku, hned vypadal radostněji.

Vyprošťování traktoru
14.9 pátek

Dnes jsem musel trasu trochu pozměnit, díky tvrdohlavosti Bou, která chtěla za každou cenu se mnou a proto se nedala chytit a přivázat k terase. Doufám, že až Penny přijede, tak na ni něco vymyslí, protože mi není zrovna dvakrát příjemné každé ráno honit dva psy. U Uga to je jednoduché, stačí, když mu ukážu něco k snědku, ale Bou není hloupá a ví, do jaké situace ji chci dostat. Celou noc pršelo a opravdu dost. Dokonce pršelo, i když jsem se v sedm probudil, to mi nevadilo, déšť mám rád a člověk není z cukru. Naštěstí jsem si běžecké boty dal do vypouklé díry ve zdi, hned vedle mého pokoje, takže i když bylo venku mokro, já měl věci kryté a tím pádem suché. Sice jsem si musel vyklepat ráno před vyběhnutím prozatímní nájemníky mé obuvi, čímž byly housenky, co v noci potřebovaly nějaký úkryt před deštěm, ale ráno jsem je probudil otočením bot raz dva.

Pršelo už i včera, skoro celý den, takže jsme odpoledne s traktorem a plným valníkem zapadli (já ne, to Terry nemohl pochopit, že je půda měkká) v nejnižším bodě pozemku a rozhodli se, že ho vytáhneme až další den, kdy to trochu uschne. Díky tomu, že celou noc opravdu hustě pršelo, jsme na tom byli ráno ještě hůř. Asi jako když vám dojde nafta v nádrži vašeho auta, vy necháte tankování na další den, ale další den se spletete, a natankujete benzín. Následovalo tedy odháknutí valníku, který jsem musel pár metrů odtáhnout ručně (nejdřív jsem ho logicky vyházel, nejsem Herkules), Terry znovu nahodil naší mašinu a já tlačil protáčející traktor ze spodu. Naštěstí se nám to povedlo a mohlo se jít na svačinu (rozhodl tak můj nadřízený).

Ne, že by Terry neuměl vařit, on si dělá každý den ty jeho brambory na grilu, ale nebýt mě, večeřel by snad v jedenáct večer a oběda by se asi vůbec nedočkal. Včera jsme se domluvili, že oběd bude patnáct minut po jedné a večeře v osm večer. Oběd jsem nachystal na stůl a pak čtyřicet minut čekal na to, až se mistr uráčí přijít. Kdyby tu byla Penny, ta by ho hnala, ale ze mě má respekt, asi jako Bou z Uga, takže nulový. Povedlo se mi ale zjistit překvapivou věc, v druhé kuchyni (spíše v Terryho dílně s druhou ledničkou) mají přístroj na vyrábění vlastního chleba, vypadá to asi jako malý friťák a otvírá se nahoře. Nahází se tam nějaké ingredience, (nevím jaké, to je tajemství, které jsem ještě neodhalil), zavře se to a za přesně dvě stě pět minut se z toho stane teplý chléb na oběd. Terry to samozřejmě první den bez Penny zapomněl ráno zapnout, takže jsme si při obědě lámali zuby o nedojedený, starý kus něčeho, co před čtyřmi dny představovalo čerstvou obilninu. Ne že bych na tohle pečení přišel až teď, ale přišel jsem na záhadnou věc a to je ta, že když je chleba hotový, otevře se poklop (poslední dny pro něj chodím já, jinak by tam zůstal do Penny příjezdu) a chleba se nevyndá samotný, ale v takové kovové krabici, z které se pak vyklepe na talíř, resp. na dřevěné prkno. A teď nastává moment překvapení, nesmíte to vzít holou rukou! Což asi nikoho nepřekvapí, že já udělal. Vždycky si myslím, že to odnesu, že to zas tolik nepálí a vždycky si pak lížu tlapku, jak kočka, co dostala na frak od psa z vedlejší zahrady. No nic, tak jsem si zanadával a odnesl to v dvojím balení utěrek. A příště? Příště to zase vezmu rukou...

Zpět k našemu menu. Oběd je klasika, sýry, šunka, zelenina a večeře, to se vždy domluvíme. Na úterý jsme měli maso a k tomu brambory, na středu nám Penny v lednici nechala lasagne a včera měl Terry pečenou šunku a nečekaně k tomu brambor. Já si udělal tofu (což on neuměl ani vyslovit) s brokolicí a kukuřicí. Poté, co jsem si to přinesl ke stolu, koukal na to jak opice na ledního medvěda a když jsem mu nabídl ochutnat, zatvářil se, jako kdybych měl na talíři lodní šroub. Pořád opakuje, že brambory jsou nejzdravější na světě a po dvou týdnech vysvětlování o zdravé výživě jsem to vzdal a zítra zase uslyším, že brambor je pro tělo důležitější, než zelenina, ovoce, maso, apod.

Úklid a (Ne)přítel před branami
16.9 neděle

Včerejší den jsem neměl ani čas napsat nové postřihy, či (čistě mé) úvahy. I přesto že byla sobota, se pracovalo, nebo spíš uklízelo i hned po obědě, jako kdyby měla přijet hlava státu. No ono se to tak dá nazvat, protože Penny je hlava domu a vůbec všeho tady, bez ní by to tu nemělo řád. Ale všechno popořadě.

Ráno krásný spánek do devíti, nemusím zase běhat každý den, nejsem etiopský maratonec. Takže pětkrát týdně bohatě postačí. Navíc mě čekala těžká cyklistická trasa do Ostuni, které se nachází na pěkném kopečku nad mořem. Bylo potřeba sbalit batoh, kdy by se mi náhodou poštěstilo najít hřiště, i když to není takový problém, přesněji hřiště, které je někým využívané, to už je o dost těžší. Terry mě trochu vyděsil, když řekl, že budu do Ostuni šlapat hodinu, přece jenom je to jen deset kilometrů a i přesto že jen do kopce, do hodiny bych tam byl i s naloženým traktorem (to jsem možná přehnal). Tak jsem se vypravil, trochu do toho šlápnul a přesně za 23 minut jsem byl v bílém městě, jak se tady toto historické městečko nazývá. Hřiště hned na prvním kruhovém objezdu (a že jich tady je nepočítaně, že by nejen blondýna měla problémy), zelo prázdnotou jako vždy. Pokračoval jsem tedy podle jisté značky, jiného fotbalového stánku a po projetí části rušného města, se vedle benzínky objevila zeď a kovová vrata. Naštěstí byla otevřená a já tak mohl spatřit dva fotbalové plácky, jedno s umělou trávou (památky po skluzech na tomto povrchu máte hodně dlouho, věřte mi) a jedno klasické, které zrovna sekal jistý důchodce. Nechtěl jsem ho vyrušovat od jeho důležité práce a řekl si, že si ještě podrobněji obhlédnu město a pak se vrátím, informovat, zda zmiňovaný stařík třeba neumí trochu anglicky a nehodil bych se mu do jeho domovského mužstva. Ne že by snad vypadal jako Mourinho, ale někde začít musím a kde nejníže, než u správce posvátného pažitu? Díky mému (ne)štěstí, jsem se po návratu k fotbalovému areálu vrátil v době, kdy zlatá brána byla zavřená a já si tak mohl zahrát tak akorát petang, v nedalekém parku. Ve městě jsem se i přesto zdržel delší čas, bylo po dvanácté hodině a stánky už majitelé sklízeli a odjížděli, pořídit se ale ještě něco dalo, hlavně výborná zmrzlina, v kavárně kousek od tržnice, ale to by si sebou musel panáček vzít nějaké valuty, kopeček zmrzliny za „prego“ nedostanu. Takže jak se říká konec dobrý, všechno dobré, já mohu říct konec špatný, všechno špatné.

Při výjezdu z města jsem na jednom z mnoha zahrad uviděl Daewoo Matiz, přesně takový, jakým jsem se mohl před rokem chlubit já. To není nic výjimečného, těch tady jezdí nepočítaně, ale tenhle měl otevřený kufr a já tak mohl vidět vyházené zadní sedačky a celé auto plné dřeva. Tzv. Matiz pickup, že mě to také nenapadlo...

Ještě že cesta zpět bylo skoro pořád z kopce, dvakrát jsem šlápl do pedálu a byl jsem doma. A můžu se i pochlubit, že jsem něco předjel, ne že by snad někdo píchnul pneumatiku a stál na krajnici, ale stejným směrem si to valil traktor, velikosti trajektu a nemínil mi uhnout na kraj silnice. Vzal jsem ho rozjetý jako správný spurter před kopcem z leva, dal se do úniku, na který bestie s širokými koly nedokázala navázat a mohl jsem si tak připsat svou první vrchařskou prémii. I Alberto Contador by měl problémy.

Naše obranářská dvojice mě oslavovala, jako návrat krále. Terry už byl v plném zápřahu úklidu, jako kdyby opravdu čekal Královský konvoj, včele s tetičkou Elizabeth. Dali jsme si rychlý oběd a poté jsem začal nerovný souboj s naší kráskou z Mladé Boleslavi. Jestli jsem někdy o někom autu řekl, že je špinavé jako příbytek pro prasata, to jsem ještě nevěděl, co uvidím zde. To auto vypadalo (už při mém příjezdu), jako kdyby Terry absolvoval závod Paříž - Dakar a vyhrál k tomu prémii za nejšpinavější auto. A když jsem se ho zeptal, kdy ho naposledy myl, luxoval, nebo cokoliv očišťoval, podíval jsem na mě jako Mr. Bean, což nepotřebuje další komentář. Za celých šest let, co mu to auto říká pane, se ho čistá ruka nedotkla, čekalo až na mě. Lux nevypadal zrovna dvakrát věrohodně, ale to bych předbíhal, nejdřív jsem musel vyházet dva plastové koše rozdroleného cementu, písku, hlíny a větví (nedělám si srandu) a až poté mohl přijít na řadu vysavač a odstraňování Ugovy srsti. Dále mi Octavie ukázala své bohaté poklady jako např. šrouby, matky, několik rukavic, ať už papírových, či igelitových, kazety (samozřejmě rozbité, zalepené od nějakých barviv, či jinak poškozené), Penny zdravotní kartu, vazelínu, sedm pet láhví, baterky, noviny, jiné papíry a papírky, asi třicet tisíc propisek, fixů a mnoho dalších, nepotřebných artefaktů. Kdybych spočítal všechny kováky liber a eur, co jsem za to odpoledne našel, mohl bych si za to koupit Octavii novou. Několikrát se vysavač ucpal a pak mě celého postříkal Terry vodní pistolí, protože si myslel, že se dá současně mýt auto zevnitř i zvenku. Normální úklid auta mi vždy trvá se vším všudy maximálně hodinku, dnes jsem to stihl do večeře. Během té doby Terry očistil venkovní teritorium domu a umyl okna, (najednou před návratem kmitá jak motorová myš, ale celý týden bez Penny, se nedotkl ani nádobí). Já pokračoval zametením v domě, umytím kuchyňské linky a uklizením obou ledniček. Úplně bych zapomněl, že zítra Penny nepřiletí sama, ale na tři dny sem dorazí nějaké dvě slečny/paní, (Penny věková relace, takže paní), budou obývat pokoj vedle mě. Novou cestu se mnou asi vystavovat nebudou, ale rozhodně je potkám u jídla. Ale to nejdůležitější by mělo dorazit také a tím je wifi připojení, které zřejmě Penny koupila a bude snad i fungovat. Přece jenom tři měsíce bez Ligy mistrů, to je těžká zkouška.

Po večeři jsme si s Terrym udělali připravovaný filmový večer, ale jen u krbu, v televizi. Na promítání u bazénu je poslední dny trochu chladněji. „Enemy before gates“ (Nepřítel před branami), tento válečný snímek jsem vybral já a naštěstí i s anglickými titulky. Konec jsem viděl sám, jelikož postupně usnuli jak Ugo, tak Terry, ale aspoň jsem jim nemusel nabízet svou soukromou čokoládu.

Studium si mě najde všude

K snídani jsem udělal vajíčka a pak ještě pokračovalo naše uklízení, před příjezdem anglické výpravy. Poté se Terry kouknul na internet a překvapivě se dozvěděl, že letadlo přilétá o hodinu dřív. (Takový on celý je). Takže měl jen třicet minut na to dostat se na letiště, což bylo v jeho silách, takže hned vyrazil a já jsem úklid dokončil sám a čekal, až s nimi přijede. Ugo měl druhé Vánoce, když uviděl auto plné nových lidí, které může poslintat, ušpinit, či jim jinak zrychlit tep. Raději jsem ho proto přivázal na vodítko. Ute (Uta) a Gym (Džim) jsou manželé, stejné věkové kategorie, jako Terry a Penny. Gym, hezké jméno, ale nijak související s místností plnou činek a nářadí. Nevím zda to byla chyba moje, že jsem čekal dvě dámy a ne pár (nemluvím o pokeru) zřejmě jsem si jméno Gym přehodil do ženského rodu, omlouvám se.

Pro mou angličtinu je jedině dobře, že je tady na tři dny o dvě osoby více. Hlavně i díky tomu že Uta je učitelka němčiny v Londýnské škole. Ne že bych se snad angažoval ve studiu jiného germánského jazyka, ale jako učitelka mi bude více rozumět. To jsem ale trochu přestřelil, s tím že mě bude opravovat a poučovat. V normální míře by to bylo vyhovující a přineslo by to hodně ovoce, při obědě byla konverzace veselá a i přesto že moc lidí na jednom místě nemusím, bylo to v pořádku. Ale to co jsem prožil po jídle, mi připomnělo týrání ve školských prostorách. Místo toho abych si v neděli po obědě šel pustit film, hrát fotbal, nebo i o pracování jsem uvažoval, tak jsem si měl přinést papíry a propisku a začalo studium anglického jazyka. Stylem, z kterého dostávám vyrážku, polije mě horko po celém těle a samozřejmě kupím chybu za chybou. Nesnáším to a nikdy jsem to nechtěl podstupovat, moje gramatika je sice na bodu mrazu, ale už i po dvou týdnech konverzace zde, cítím posun kupředu, ale tohle mě vysloveně odradilo od jakéhokoli snažení. Naštěstí jsem ji utekl pomoct do kuchyně. Na biflování jsem nebyl psychicky připravený a pomyšlení nad tím, že se budu muset učit i tady, ve mně vyvolával výtečný nápad skoku pod rozjetý vlak. Ne že bych snad nepotřeboval trochu toho opakování, ale na to mi bohatě stačí hovoření s mými hostiteli, popř. s Gymem, všechno má svůj čas.

Gym mi přinesl dnešní, Londýnské noviny, resp. mi otevřel sportovní část a zaryl prst na Antona Ferdinanda, vyfoceného na přední straně. Díky tomu jsem se dozvěděl, že náš nový přítel je fanouškem Qeens Park Rangers, což je pořád přijatelné, než Liverpool, či Arsenal. Nehýřil zrovna nadšením, když jsem mu odvětil, že jsem příznivcem West Hamu United, co se Britských ostrovů týče. Rozhodně ale lepší, než kdybych byl zastáncem United z Manchasteru, to bych se bál, že mě v noci udusí polštářem a zakope někde daleko, v lese.

Dnes mě aspoň potěšil komentář Terryho, že tu dělám opravdu moc práce a mohl jsem být aspoň v jedné chvíli na sebe pyšný, není nic příjemnějšího, než když vás šéf vychválí před návštěvou. Nebo že by mě chtěl připravit na zítřejší, větší zápřah? Vždyť je to jen práce a navíc, beze mne by asi zítra těžko sám tahal zahrabaný valník v mokré hlíně.

Autor: Martin Janku | úterý 9.10.2012 22:51 | karma článku: 11.74 | přečteno: 1026x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.89 | Přečteno: 469 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1217

Člen "ztracené generace" nových médií. Nevyzpytatelný cestovatel plný sarkasmu, s pesimistickým pohledem na vše, co ho zajímá i nezajímá. Sportovec tělem i duší a mladý muž s rozhledem starého pána. Jeden obyčejný z neobyčejných.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

více

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...