Jižní Itálie - Moje malá, velká výprava

Jak si prodloužit letní počasí? Jednoduše. Jakmile dětičky v České republice měly opět nástup do školy, sbalil jsem se a vyrážím směr jih. Účel mé cesty? To je jednoduché, práce. Práce všeho druhu a řemesla. Čeká mě deset týdnů na Italském venkově. Přesněji na farmě Britských manželů, kteří zde pobývají prakticky celý rok. Pozemek se nachází u města San Michele a nejbližší letiště a zároveň významné Italské přístaviště je Brindisi, vzdálené cca 32 km.

Díky korespondenci už několik týdnů vím, ke komu vlastně cestuji. Moji hostitelé jsou Terry a Penny, oba pocházejí z Londýna. Bydlí na okraji, jihovýchodně od hlavního města. Terry je bývalý elektroinženýr a jeho láskou je matematika a kutilské práce. Je to ale především vášnivý potápěč, je členem potápěčského klubu v Anglii a potápěl se např. ve Skotsku, Turecku, Austrálii a v mnoha jiných zemích po celém světě. O Penny toho vlastně moc nevím. I přesto, že korespondenci jsem vyřizoval právě s paní domu. Takže o to zajímavější bude první setkání. Mají dvě dcery. Starší osmadvacetiletá Natasha, zdravotní sestřička, žije a pracuje už několikátý rok v Austrálii (střídavě v Sydney a Perthu) a mladší, šestadvacetiletá Alexandra, žije v Londýně.

Čekají tam také na mne dva psi, dvouletá fenka Bou a štěně Ugo. Uga jsem viděl na fotografii jako dvouměsíční štěně, teď by měl být dvakrát tak starý a minimálně dvakrát tak velký.

Všechny cesty vedou do Říma

Sotva se vydá člověk do světa hned se mu postaví do cesty problém a to ještě na českém území, zvaném Ruzyňské letiště. (Nebo snad už letiště Václava Havla). Elektronická letenka to je pro anti-technika jako jsem já, dost zapeklitá situace. Lidé, kteří tomu asi rozumí, chtěli udělat z něčeho obyčejného rychlejší, zato složitější věc. Místo toho, aby člověk jednoduše koupil kus papíru, kde bude mít své jméno, místo odletu, místo destinace, kam chce vyrazit, čas a číslo letu, atd. Tak si pak ale ještě musí elektronickou letenku sám vytisknout na letišti, přes automat, z kterého by spíš čekal, že se budou sypat bankovky. No nebudu to prodlužovat, vytiskl mi ji vychrtlý muž v kravatě, čekající zřejmě na neschopné individuality jako jsem já.

Let byl poměrně svižný, abych se přiznal, ani nevím, přečetl jsem si kapitolu, zaklapl knížku a tak nějak samo sebou, jsem klimbnul. Vzbudilo mě až hlášení, že sestupujeme a jsme tedy před císařským městem. Snažil jsem se něco vypozorovat z okénka, což se mi moc nedařilo, protože jsem měl sedadlo v uličce. Ale i kdybych seděl u okénka, bylo by mi to platné jak mrtvému zimník. Řím, tak jak ho lidé, kteří tam nikdy nebyli (včetně mě) znají z filmů, z letadla při přistání neuvidíte, měl jsem tedy smůlu a hodina, kterou jsem měl na přestup, se také nedala nafouknout. Budu tak muset objevovat krásy starověkého Říma jindy. Zapomněl jsem ještě dodat, že když jsme vzlétli, milá slečna v kostýmu letušky nám ohlásila, že jídlo se podávat (samozřejmě) nebude. To mi to tedy hezky začalo. Aspoň že o žízni nás nenechali a každý dostal pytlík sušenek. Ten jsem si mohl dát tak akorát… Ne, tam ne, do batohu.

Druhý odlet byl plánovaný na 16:00, takže jsem měl hodinu na protažení těla a srovnání kostí do klasického tvaru. Kdybych měl telefonní číslo na zde velmi váženého pana trenéra Zdeňka Zemana, určitě bych mu měl co říct, aby se svým AS tento rok uspěl, a moc mu to přeji, ale měl jsem hlad, že bych prodal svou babičku za jeden tic tac (promiň babi). Šel jsem si tedy pro nějaké rychlé občerstvení. Kdybych byl kdekoli jinde na letišti, štrádoval bych si to k nějakému americkému řetězci s hamburgery, ale buď jsem byl slepý, nebo tady nic takového nebylo. I fast foody musí mít na letišti hlavního města Itálie nějakou úroveň. To znamená, že nejnižší úroveň gastronomické nabídky byl takový italský Sturbucks s širokým výběrem pannini. Nejdříve vás pošlou ke kase, kde nahlásíte po čem toužíte (pokud stařík za kasou pochopí, co vlastně chcete), zaplatíte a až potom s lístečkem jdete ke sličné Italce za pultem, která vlastně ani nemusí používat hlasivky, jen si přečte, co jste si zaplatili a bez řečí to udělá (pořád mluvím samozřejmě jen o jídle). Stejně se na mě podivně zadívala, když jsem jí podal svůj šťastný tiket, na kterém bylo vytištěno třikrát maxi pannini preschuto. Jednou jsem v Římě, tak nebudu troškařit, ne?!

Nástup k bráně byl psaný v 15:35, v 15:30 jsem tedy už s uspokojeným žaludkem stál u brány C17. Nebyla v patře, tam jsou připraveny jen frekventovanější lety, jako např. do Londýna, Milána nebo do Dubaje. Proto my, kteří jsme neletěli o nic dál než italský jih, jsme museli čekat na autobus, který měl přijet z venku k východu a měl nás odvézt k našemu aeroplánu. Po vypití asi litru vody za 3 minuty, jsem si ještě musel odskočit a poté co jsem vylezl ze dveří toalety, viděl jsem u své brány C17 místo Brindisi 16:00, napsáno Cagliari 16:12. Ne, že bych měl problém s močovým měchýřem a vykonával bych potřebu 20 minut, ale letištní režie rozhodla, že si zaběhnu 400 metrů v čase jamajského vtipálka. Naštěstí mi to nedalo a šel jsem ve stopách malého staříka, v květované košili a slaměném klobouku, který jako králíček duracell poskakoval směrem do patra. I přesto že už byl uctivý pán v letech, měl jsem dost práce mu viset na zádech a neztratit ho v plné hale lidí. Nakonec to byl asi kouzelný dědeček, protože jsme se společně vynořili před cedulí B8 Brindisi 16:00. Což o to, všichni cestující, až na dvě mladé a lehce oděné rusky (kterým to každý Ital s radostí ihned vysvětlil), pochopili, co slečna za mikrofonem hlásí a že se mají ihned přesunout ke zmiňované bráně B8, ale tak nějak zapomněli, že černý Ital neexistuje a já tedy nerozumím tomuto románskému jazyku.

Druhý let byl kratší a tak nějak akčnější, zřejmě to byl pilotův první výlet do nebeských bran a tak proč si nevybrat zrovna letadlo, ve kterém sedím já. Ne, že by mi to vadilo, ale při několika sekundových „stavech beztíže“ jsem poslouchal naříkání a modlení pár křesťanů (celé letadlo), sedících poblíž. Ne, že bych jimi opovrhoval, ale na modlení je času dost, až při plavání v moři, s nafouklou vestou, či při rozbíjení se o pevninu. Pár hupsnutí a oni hned nadělají povyku. Mnohem horší je to, že jsme opět nedostali nic k snědku, to letušky by se měly křižovat!

Můj nový domov

Při vystupování z auta jsem tak nějak opomenul psí smečku, která mě už netrpělivě čekala. Stačilo pár vteřin hrobového ticha, takové to ticho před bouří a přiřítily se na mě dvě oslintané bestie. Ocasy mávali jak s mečem a rozhodli se mě co nejvíce zašpinit. Stačilo pár skoků a moje boty byly celé červené od hlíny. Aspoň že pejsci měli radost.

Terry se mi přišel hned představit. Vypadal na první pohled jako sympatický, starší muž. Drobnější postava, opálená tvář a bílé vlasy z něj dělaly vizáž Belmonda. Jediné v čem je háček je, že naprosto ignoruje nebo spíš mu nedochází, že nejsem rodilý Angličan, takže konverzace mezi námi tak trochu vázne. Vlastně ani ne, to bych lhal, povídá mi něco každou chvíli, ale zatím mu rozumím asi jako německy mluvícímu kazašskému pastevci. Ale snad to změní čas.

Jediné co mi dnes kromě vnitřku domu ukázali, byl bazén. Odhadem nově postavený, hned za domem. Zatím je vydlážděný jen z jedné strany, s vysokou zdí na druhé, kvůli několika stromům v sousedství. Je obehnán jednoduchým plotem z látky. To kvůli psům, kteří by dokázali napáchat mnoho škod. Poté, co jsme se od bazénu otočili směrem k domu, uviděl jsem Uga, jak něco žužlá, resp. kouše. Čím jsem byl k němu blíže, tím více jsem rozeznával předmět mezi jeho tlapami. Bílé stulpny Nike asi nepatřily Terrymu, protože ten se o fotbal zajímá asi jako já o počasí na Kapverdských ostrovech a že by se čtyřnohý přítel rozhodl nastartovat psí fotbalovou kariéru, to jsem si také nemyslel. Naštěstí se nebohý pes nestihl snažit se se mnou přetahovat a své oblíbené ošacení na fotbal jsem ukořistil dříve, než jej dokázal nějak trestuhodně poškodit. Oslintání ještě rozchodím. Ještě jsem se se strachem doplížil do mého nového pokoje, jestli už před tím nestihl z(ne)příjemnit mi příjezd jinou rozkousanou věcí z mého zavazadla. Štěstí stálo na mé straně, nic jiného se mu ze zapnuté tašky nepovedlo vyšťourat. Ale aspoň už vím, proč musím zavírat mříže do svého pokoje. Pro představu: není to vlastně dům, ale několik betonových týpí, navazujících na sebe. Nebo bych to možná přirovnal k malým pyramidám, v kterých se pohřbívali uctiví páni, let dlouho minulých. V jedné z těchto útulných kobek jsem se mohl utábořit na dalších 11 týdnů. Pokud se mi podařilo dostatečně popsat architekturu tohoto objektu, určitě odhadnete, že skoro každý pokoj má i dveře ven. To znamená, že mám i vlastní vchod s mříží, kterou musím pro svou bezpečnost a hlavně bezpečnost mé zpáteční letenky, dokladů, atd. - zamykat. Přes den ale alespoň zavírat, pro už zmiňované nájezdy té nestvůry jménem Ugo.  Upřímně se mi můj pokoj líbí, postel v úzké uličce (vážně tu nepohřbívali vládce?), velká komoda naproti a místo na každodenní kliky. Nic jiného člověk jako já ,nepotřebuje.

Druhá němá tvář v této smečce se jmenuje Bou (čti jenom Bo). Je to dvouletá fenka retrívra a? Bůh ví, ale dost mi připomíná mého Teddyho. Jen je trochu větší a světlejší. Ale chováním jsou si hodně podobní, je klidná, pořád někde polehává a k nám přijde jen zřídka. Je také moc hodná a člověk by řekl, že už jí je také daleko přes 10 let. Jakmile ale začnou s Ugem blbnout, jsou jako dvě přerostlá štěňata a většinou to končí vítězně pro psí dámu, jelikož Ugo je ještě šestiměsíční nemehlo, ale i tak mají cizí lidé z něho strach. Velikostně vypadá starší, to bude asi tím, že žere nejen ze své misky, ale v nepřítomnosti Bou i z té její.

Bylo mi od Penny řečeno, že Terry miluje brambory, resp. že je jí opravdu každý den. K večeři udělala grilované (mimochodem výborné) kuře a k tomu jak jinak, brambory. Teda vlastně každý měl na talíři jen jeden brambor a to bohatě stačilo. Celý den přemýšlím s čím porovnat velikost těchto brambor. Každý měl na talíři bramboru velkou asi jako láhev 75 deci vody.

Ugo se mi celý večer zahryzával do ruky, jako kdyby byla jeho gumovou hračkou. A když už asi po třech hodinách přestal, lehl si vedle mne a chtěl hladit. Jakmile jsem s hlazením nebo se škrábáním přestal, ozvalo se otrávené zabručení a já musel zase pokračovat. Nakonec se mi ho povedlo uspat a aspoň jsem hned zjistil jak to vypadá, když chrápe pes. Penny mi to sice cestou z letiště říkala, to jsem tomu však ještě tolik nevěřil, ale poté co se Ugo rozvalil a ležel na boku jak přejetý jezevec, vychrupoval si to tak, že ho museli slyšet i ve sto kilometrů vzdáleném Bari. Když už jsem se dokázal zbavit jednoho ještěra, přišla z výletu Bou a přitulila se mi k noze. Takže hlazení (uspávání) začalo znovu. Doufám, že si na to ti dva nezvyknou a nebudu to muset podstupovat každý den.

Uplést si bič, zvyšuje vlastní morálku

Večer jsem se pokoušel zjistit, v kolik se bude společně snídat, nebo aspoň kdy začnu vykonávat nějakou tu robotu. Každý říkal něco jiného, tak jsem dal na názor paní domu a vstal tak, abych v 9 hodin zasedl ke stolu, popřípadě s něčím pomohl. Na společné setkání se nedostavili Bou, Ugo ani Terry, takže jsme si s Penny povídali a čekali, až se opozdilci vzbudí. Jak jsem poznal hned první den, Terry to ráno zrovna moc nehrotí. Takže na okružní cestu jsme vyrazili až v 11 dopoledne. To, že mým hostitelům patří nějaký menší pozemek jsem samozřejmě předpokládal, ale že to bude vypadat jako v italském romantickém filmu, to ne. Opravdu zajímavá, pro někoho krásná, pro někoho až moc suchá krajina, s kameny a převážně suchým porostem mi připomínala starší filmy typu Fantoziho nebo Četníka (Francie, Itálie, to je přeci jedno). V nejnižší části pozemku mi pan domácí pravil, že by si přál vyspravit cestu z velkých kamenů a zarovnat malými. Což je práce přímo pro mě, s čímž asi počítal. Udělám tu kvalitnější kamennou cestu, než má Chebské náměstí. (Ještě že Terry v Chebu nikdy nebyl).

Zastavili jsme se u každého stromu, který něco plodil, aby mi Terry řekl co to je a co se s tím popřípadě plánuje dělat. Většina ovoce pro mě byla neznámá a přiznám se, že i kdyby na mě mluvil mou mateřštinou, nevěděl bych o nic víc. Skvělé to ale bylo v tom, že u čehokoli jsme se zastavili, to jsme začali oškubávat a ochutnávat. Ochutnal jsem pro mě snad nejlepší druh ovoce, které jsem kdy jedl, ale bohužel ještě teď nevím, co to bylo. A bylo to vlastně ovoce?

S Terrym se často smějeme (i když popravdě občas ani nerozumím čemu). Je velmi veselý, ale také pracovitý. Společně jsme očesali 10 stromů s ořechy, což zaplnilo 7 beden. Když jsme šli k posledním dvěma stromům, slunce již pražilo opravdu jako na Sahaře a tomu, že Terry řekl, že jdeme do bazénu a na oběd jsem rozuměl i kdyby na mě mluvil svahilsky. U bazénu vystavěl sprchu, do které jsme samozřejmě oba museli, protože jsme byli špinaví od hlíny více, než nahé slečny bojující v bahně. Ze sprchy teče již od 11 hodiny dopoledne teplá voda, ohřátá sluncem. Což je moc příjemné po večerním koupání, kdy slunce pomalu zapadá. Ve chvíli, kdy ale krev ve vašem těle dosahuje bodu varu, se máte chuť vykoupat i v Severním Ledovém oceánu. Při obědě se doufám už mí hostitelé utvrdili v tom, že jsem opravdu nenažraný. Je lepší si na to zvyknout hned od začátku, protože dvanáctý listopad je ještě daleko.

Italové vědí, proč dodržovat od 1 do 5 hodiny odpolední siestu, v takovém horku, jaké je tady, by pracoval jen magor (a i ten na chvíli zalezl do stínu). Přesněji, zalezl jsem do pokoje napsat dalších pár vět o mé pouti na jihu Itálie.

Nedalo mi to a místo předem domluvené páté hodiny jsem se vydal pokračovat s úpravou horké, italské půdy už v půl páté. Do sedmé večer jsem osekal dva olivovníky, vyplenil prostor před cestou, která mě ještě čeká, opravil dvoje kamenné schody a hlavně jsem vysbíral velký kýbl střepů, plechů a jiného bordelu, který se nacházel na druhém konci pozemku. Nerad bych, aby si Bou či Ugo poranili tlapky.

Můj první den na Apeninském poloostrově končí a já budu pokračovat zítra.

Není na škodu, si občas otevřít mapu

Často mě zaráží, jak jsou lidé mezinárodně nevzdělaní. Např. starší, italští manželé, vedle kterých jsem seděl při letu z Prahy do Říma, se mě uprostřed letu zeptali, jestli jsem z Jugoslávie. Zřejmě hádali, jakým písmem je napsaná kniha, kterou jsem vytasil ze své brašny. Mou odpovědí že Jugoslávie už neexistuje a že jsem z ČR, se jejich myšlenkový stav nijak nemobilizoval a koukali na mě asi jako eskymák na palmu. Po pár vteřinách se muž snažil o druhý pokus: „Čekoslovakia?" To už jsem ho musel aspoň trochu pochválit, ale o tom, že tyto dva státy jsou sousedy už skoro 20 let, neměl ani páru. Proto se pozastavuji nad tím, jaktože Evropan neví, co leží pár stovek kilometrů od jeho hranic? Chápu to, že někdo neví kde je Gabon nebo kolik prostitutek se nachází v Thajsku, ale aspoň civilizovanou Evropu by měl každý znát.  

Úplně jsem zapomněl napsat s čím pro mě včera Penny přijela na letiště. Stříbrná Octavia kombi stála přede mnou a já zbytečně vysvětloval Penny, že to je výrobek mé rodné země. Nezajímalo ji to o moc víc, než že její „skoda“ je špinavá jako nejmenované zvíře. Dnes jsem, mimochodem po znovu vynikající večeři (rizoto s houbami a kuřecím masem), nadhodil téma Česká Republika. Myslím, že bych uspěl víc s jadernou fyzikou nebo se zkoumáním zkamenělých ryb v Baltu. Poté jsem to zkusil jednodušeji, Václav Klaus, Václav Havel, T. G. Masaryk, Jaromír Jágr, Petr Čech, Simona Krainová.. Samá voda, jediné na co jsem mohl, být pyšný bylo „beers and skoda“ a to by vlastně bez Terryho ani Penny nevěděla. Myslela si, že to je německé auto (což už je vlastně pravda).

Dnes moje práce vypadala jako vystřižená z filmu Neporazitelný 3. Resp. po snídani jsem ještě s Terrym očesal několik stromů s ořechy a potom si šel můj rádce a vedoucí dát čaj. Nechápu, jak může pít něco horkého v neskutečném žáru slunce, ale tím se nebudu zabývat, je to prostě Angličan. Ještě než mu Penny připravila jeho oblíbený nápoj, odvezl mi traktorem valník k hromadě kamení a moje oblíbená činnost začala. Nevím kolik je v době, kdy je slunce přímo nade mnou stupňů celsia, ale můj odhad byl v tu chvíli tříciferný. Ale i tak jsem byl svým způsobem šťastný, pro tohle jsem sem přijel, tohle jsem si chtěl zažít a po dvaceti minutách byl valník plný obrovských kamenů. Odpočatý náčelník našeho kmene přišel vysmátý jak zfetovaný klaun a říkal, že mi chtěl s tím nakládáním pomoct (stejně kecal a určitě schovaný za rohem pozoroval, jak jsem na tom), tak rovnou naskočil na svojí mašinu a rozjel se směr druhý konec pozemku. Ne že bych podceňoval Terryho opravdu malý traktor, ale nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec pohne s valníkem, který musel vážit minimálně tunu, ale matika nikdy nebyla moje silná stránka.

Na rozjetý valník rychlostí pomalé chůze nebylo těžké naskočit a užívat si svezení, ale i tak jsme s Terrym museli vypadat jako malé děti, co poprvé nasednou na poníka. Komentáře jako „Vzhůru na Řím!“ a jiné musely být společně s pozorováním nás dvou velmi vtipné. U druhé brány do anglického světa uprostřed horké Itálie jsme valník museli zase vyložit. Během dvou dnů chceme zde dostavět kamennou zeď a poté začnu s cestou dole, která tam na mě stále čeká. Nejkrásnější chvíle dne je asi před obědem a večeří, kdy nás s Terrym čeká zasloužené koupání v bazénu, kde se chladíme jako dvě flašky Plzně.  

Dnes jsem se vydal také do města, poněvadž práce jsem udělal od rána dost a mohl jsem se tak jet poprvé podívat po okolí. Nejbližší městečko se jmenuje San Michele Salentino a bylo mi řečeno, že je vzdálené asi 6 km od našeho příbytku. Vydal jsem se tak s půjčeným velocipédem k branám nedalekého městečka. Opravdu je to kousek, odhadem ani ne tři kilometry a kdo není líný na krok, delší procházkou se tam dostane i pěšky. Během cesty jsem uviděl asi osm bazarů s auty a jednu benzínku, zajímavé. Městečko je typicky italské, malé uličky, kde se poflakuje mládež a posedávající babičky a jedno malé námětí s kostelní věží, kde se odehrávají kruté karetní boje dědečků, kteří zažili možná i Mussoliniho. Nakonec mne má geniální prostorová vnímavost dovedla k jedinému supermarketu ve městě. Po tom, co jsem něco málo zakoupil, jsem se vydal za značkou „Stadio“ a dojel na samotný okraj města, kde se mi vynořily čtyři věže s osvětlením a betonová tribuna. Bohužel jsem neviděl nic jiného, neboť hřiště bylo obehnáno zdí a nikde ani živáčka (a i kdyby tu někdo byl, stejně bych se s ním těžko dorozumíval), takže osvětlení bylo tak všechno, co jsem mohl spatřit.

Systém silničního provozu je v Itálii zajímavý, stejně jako můj vlastní. Dalo by se říci, že rychlejší má přednost. Jinak si ten chaos na silnicích nedovedu představit. S autem to člověk vezme sportovně, ale když jste na kole, to zase v rušných uličkách taková sranda není. Mimochodem kdo chce vědět, jestli umí opravdu dobře ovládat kolo, tak bych mu půjčil to co mám já. I Lance Armstrong by měl problémy se na tom udržet, natož kličkovat v rušném městečku. Pokud přijíždíte na křižovatku, kde nemáte značkami danou přednost (což je tady 99% křižovatek), logicky platí pravidlo pravé ruky. Ale to kdybych dodržoval i zde, nemohl bych vám to nyní psát a byl bych pravděpodobně mrtev. Naučil jsem se nebo spíš byl jsem obeznámen i se zajímavým (zřejmě nepsaným pravidlem), že když na mě někdo troubí (ať už se dopravuji autem, na kole či na velbloudovi), znamená to, že mě chce ohlašované vozidlo předjet. Než jsem to pochopil (ne že by mi to trvalo nějak dlouho), tak každého, kdo začal zarputile mačkat svůj klakson jsem proklínal a nemyslel jsem si o něm nic slušného. V jednu chvíli jsem za sebou uslyšel klakson, který zněl, jako kdyby mě měl předjet tanker, naštěstí jsem raději opravdu uhnul a kolem mě se prořítil autobus, který řídil zřejmě nějaký fanoušek demoličních závodů. Už od startu mé cesty za objevováním malebného městečka jsem pocítil, že jakmile najedu na nějaký hrbol nebo přejedu kanál, zazvoní mi na řídítkách zvonek, který by zřejmě potřeboval kapánek utáhnout. Proto to někdy pro přihlížející vypadalo, že zvoním na auta před mnou a chci je předjet.

Nakonec jsem se domů vrátil živ a zdráv a mohl jsem se těšit na večeři. I přesto, že jsem si v obchodě nakoupil pár potravin, nemůžu si zdejší stravu a Pennino vaření vynachválit. Kuře, brambory, těstoviny, šunka, sýr (i kozí), rizoto, salát, lasagne, jestli to půjde takhle dál, nechám si odložit let. O víkendu si k snídani udělám sousedova vajíčka, teda ne přímo jeho, ale od jeho slepic. 

Dnes večer jsem v naší konverzaci udělal snad trochu i pokrok, ne že bych se za noc nabifloval nějaká slovíčka, na to přijde čas ve velkém, až budu mít wifi připojení, ale i tak jsme si dobře popovídali a jsem zase o něco chytřejší. Navíc jsem se s Terrym domluvil, že než se vzbudí, můžu dělat od rána sám a udělat si tak svou práci už do oběda. Stejně budu vstávat každý den v 7, to ještě slunce tolik nepálí a já si tak můžu poctivě odběhat to, co nemůžu zatím odkopat na hřišti. Je tedy nejvyšší čas jít spát a ráno nazout tenisky.

Stones man

Před ranním během musím přiznat, že to byla má první výprava na zlepšení mé fyzické kondice (když pominu včerejší stíhací jízdu na kole Svatou Michaelou). V hlavě jsem si vytipoval středně dlouhý okruh, který měl začít z naší příjezdové cesty doprava a končit přiběhnutím z leva. Pro ty z vás, kteří nemají zrovna dobře vyvinutý prostorový smysl, to nedoporučuji. Tato velmi řídce osídlená oblast, mezi Brindisi a Ostuni má jen dvě věci. Pozemky farmářů, kteří pěstují ovoce, zeleninu, olivovníky, ořechy, fíky, atd. a vyprahlé, bezvýznamné kusy pevniny nikoho. Takže pokud se rozhodnete řídit tím, že váš domov je obehnaný kamennou zdí a posetý desítkami stromů s olivami, je to asi jako kdyby jste si chtěli najít v Kauflandu právě ten vozík, s kterým jste nakupovali posledně.

Slunce už sice svítilo o sto šest, ale ještě nemělo takovou sílu upálit mě k smrti a proto jsem v osm hodin ráno doběhl bez úhony zpět. Bazén je po běhání skvělé osvěžení, ale nějak mi nedošlo, že sprcha je ohřívána sluncem a to těžko v osm ráno ohřeje vodu na stupně pro moje tělo příjemné. No nic, zatnout zuby a svaly a umýt se ve studené vodě, to člověka také trochu posílí, na těle i duši. Na snídani (mimochodem Penny udělala míchaná vajíčka, sama je má ráda), jsem se dozvěděl, že po snídani vyrážíme všichni nakoupit do města, kromě psů samozřejmě. Ve Svaté Michalce jsme potřebovali do obchodu pro kutily. Je to něco jako Obi, akorát o hodně menší. Malý Ital, odhadem třicet pět let, se na nás hned vrhnul a to že italsky z nás tří umím nejvíce já a to jen barvy a pár sprostých vět, mu vůbec nevadilo. Pustili se s Terrym do složité diskuze u zavlažovacích hadic. Ten šéf tam nahoře asi nepomyslel na takové situace, jako nastala zde, kde každý mluvil tím svým jazykem a ignoroval řeč toho druhého. Vypadalo to jak v nějaké grotesce a v jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že každý mluví o něčem jiném, ale nakonec vše dopadlo dle představ obou zúčastněných stran a my mohli postoupit k dalšímu potřebnému vybavení a to jest hrábě, krabice, a jiné. Nakonec jsem si musel vybrat gumáky, protože podle Terryho má v příštích dnech začít deštivé počasí a to prý v pracovních botách robotovat nemůžu. Po výběru správného obutí a velikosti jsem se nabízel, že si je zaplatím, ale v tom mě mí hostitelé rychle zastavili a vysvětlili mi, že ty boty po mém odjezdu zůstanou zde a bude je potřebovat jiný, budoucí člen této farmy. Nakonec mi jako „dárek“ koupili rukavice, ne že bych si je vysloveně přál, sám jsem si koupil a přivezl z ČR své, ale to by mi je nesměla Bou doslova sežrat, hned po mém prvním pracovním dni. Když jsem Terrymu vysvětloval, že jsem si je ale dal na stůl, mávl nad tím rukou a řekl, že stůl není pro naše hravé psy překážkou. Musím být rád, že to nebylo něco cennějšího. Ale zpět k našemu nakupování. Rukavice by na výběr byly, o tom žádná, ale na tom že podle mnohých jako Ital vypadám, nic nemění fakt, že jsou italové nepoměrně menší, a když jsem našemu snaživému prodavači ukázal svou haksnu, zasténal jako fanoušek Juventusu při nepříznivém stavu pro jeho tým. Nakonec se ale přeci jenom nějaké našly a já během placení odnášel věci do auta. Šest krabic na olivy, dvoje hrábě, dva plastové kýble, patnáctimetrovou hadici, holiny a šestimetrovou tyč na shazování ořechů, to vše by mohli v nějakém automobilovém pořadu nacpat do Octavie a možná by se jim to nakonec podařilo stejně jako mně, ale určitě ne v tak dobrém čase a tak jednoduše. Kam že jsem dal tu šestimetrovou tyč? Střešní okno není jen kvůli čerstvému vzduchu. Po cestě zpět domů jsme vypadali jako mistr Bean při stěhování, ale i tak jsem si vysloužil pochvalu. Jsem to ale šikovný kluk.  

Dnešní pracovní náplň vypadala podobně jako včera. Dopoledne očesávání stromů (kolik jich sakra ještě zbývá?!) a odpoledne výstavba kamenné zdi na druhém konci pozemku. To je moje specializace. Zatím co si Terry vypije svůj denní přísun čaje, já naložím valník plný kamenů, nasednu na něj a nechám se Terrym odvézt na zmíněné pracoviště. Sice mě ještě Terry moc neposlouchá s tím, aby netahal velké a těžké kameny a nechal je pro mě, ale i tak nám jde práce od ruky. Akorát ti dva kutilové, co zde započali výstavbu zdi a už jsou pryč, nebyli asi dobří v matematickém oboru (já mám tedy co říkat), ale takové stavby se na krásu nedělají, takže jsem toho nejdřív musel dost zbořit a začít znovu. Hraji si s tím jako by to byly puzzle a tahle práce mě opravdu baví. Je příjemné vidět, že se vám něco povedlo. Potěšilo mě, že Terry dnes po finiši jedné kamenné části neskrýval nadšení.

Na konci našeho pracovního dne našel Terry ve vzdáleném rohu pozemku svou košili. Tedy resp. kusy jeho oblíbené košile, kterou nemohl už týden najít. Chtěl jsem se Bou nebo Uga zastat, ale to bylo zbytečné, Penny by za sebou nezanechala psí stopy. Naše zvěř se tu nezařídila vůbec špatně. Přes den, když se slunce na obloze v záření předbíhá s černobylskou elektrárnou, jsou naši milí, němí přátelé kdesi ve stínu pod stromem a užívají si nedotknutelného klidu. Ať už jsem ale kdekoli v areálu, vždy tam jsou s námi. Když se po páté odpoledne ochladí, začnou blbnout, jako třeba dnes, na kopě bílého písku. U Bou to nevypadalo tak blbě, ona sama o sobě má barvu srsti poměrně světlou, ale Ugo po chvíli vypadal, jako kdyby byl opravdu hodně závislý na kokainu, ve kterém se i koupe. Jsou živí a pořád někde něco hledají k demolici, ale určitě nejsou zlí. Bou mi čím dál více připomíná Teddyho, vždy když se na mě podívá, vzpomenu si na tu svojí veverku a stýská se mi po něm, snad se má aspoň tak dobře, jako tady tihle dva rebelové. Už i vím jak na ně, když chci, aby se oba dostavili před barák, stačí otevřít krabici se sýrem. Je zajímavé jak sýr milují, ale já jim ho odmítám darovávat, jako to dělá Penny. Psi by neměli takové věci jíst. Naopak, když chci, aby vzali roha, stačí vytáhnout kartáč, toho se bojí jako čert kříže. Jak jsou si všichni podobní...

Na to jak krátce jsem na naší krásné planetce jménem Země, jsem byl už mnohokrát v Itálii. Ale v té ekonomicky silnější, severní. Musím začít tím základním místem pro všechny české výletníky a tím je určitě letovisko Bibione, kde jsem díky mým úžasným rodičům pocítil poprvé na vlastní kůži slanou vodu a uviděl moře. Díky cestám za fotbalem jsem poznal průmyslová města jako Milán, Turín, ale také historické Benátky, Trento a mnoho horských oblastí, jako je Livigno, Bolzano, Bormio a další. Všude byla drahá auta, velké honosné domy a hotely, lidé, kteří by na sebe v životě nevzali tepláky (pokud by nezačaly být v módě) a mnoho turistů, nadšených z italské pizzy a zmrzliny. Jenže kdo si myslí, že tak vypadá i horký jih, především mimo město, měl by si vzít atlas, velký černý fix a na úrovni Říma udělat hraniční čáru a rozdělit tak Apeninský poloostrov na dvě části. Od hlavního města níže je to úplně jiná země. Nedovolím si tvrdit, že horší, proti gustu žádná, ale kdo tu bude chtít strávit nějaký čas, určitě by měl vědět, že nic víc než zemědělství a trocha památek po Římském impériu tu není. Včera ve Svaté Michaele, když jsem projížděl středem městečka, jsem po opravdu dlouhé době uviděl starou „kachnu“, neboli klasický Fiat 500. Opravdu kouzelná vozítka a i přesto že v západní Evropě jezdí nových modelů pětistovek dost a nestojí zrovna babku, tak tady jsou lidé šťastní za to, co mají a kdo je trochu majetnější, vozí se v Alfě Romeo. Žádný Mercedes (jen velmi staré modely), BMW, nebo snad Lamborghini, Ferrari, to tu v životě neuvidíte, ale šťastní lidé, kteří nikam nespěchají, starající se o svou trafiku, nebo květinářství, to je kouzlo jižní Itálie. Nevím, zda se mi někdy poštěstí navštívit Neapol, ale už jen z vyprávění vím, že to musí být krásné město a stejní lidé, akorát jen ve větším množství.  

Ještě něco málo k práci. Pro ty z vás, kteří nikdy nepocítili na nohou boty s kovovou špičkou, rád bych vám chtěl popsat jak moc bolí, když zakopnete, nebo vykopnete kámen, těžké dřevo nebo cokoli tvrdého. Porovnat to s porodní bolestí bohužel nemohu, ale věřte, že to není zrovna dvakrát příjemné a přirovnal bych to asi k situaci, kdy bosou nohou kopnete do zdi. Nedělejte to, prosím.

Počasí se tak nějak také začalo krotit, dopoledne bylo sice znovu horko, ale odpoledne nám začalo do práce i pršet a to je v takovém vedru vždy příjemné. Začal se i zvedat vítr a vypadá to, že sem přichází podzim. Na mě přichází únava a jdu spát. Ráno mě čeká další okružní běh.

Odpočinek si nechám po smrti

Dnes ráno jsem měl opravdu těžké vstávání a rozhodování, zda jít běhat, či ne. Ne že by snad už nesnesitelně pražilo slunce, to ne, jen krásně svítilo do nového dne. Jednoduše se mi nechtělo a pomyšlení na další den v horku na poli mě hnalo zpět do mé o poznání chladnější postele, ale žijeme jen jednou a spát mohu až v rakvi, tak hurá oblíkat. Sotva jsem odemkl bránu z mého pokojového světa ven, uviděl jsem na zemi něco, co podezřele vypadalo, jako moje tričko. Po rozšíření očních víček po spánkovém rituálu, jsem na zemi opravdu uviděl své tričko, ve kterém jsem včera celý den běhal s kameny. Ne že by bylo čistější než včera, to si nedovolím tvrdit, ale určitě na něm včera nebyla ta velká díra na zádech. Inu je to moje chyba, že jsem své sušení věcí lépe nezabezpečil před Ugem a Bou. Bohužel nemohu soudit, který z nich to byl, oba vzali roha ještě než jsem se stačil rozkoukat.

Snídaně se dnes trochu protáhla a určitě to nebylo mojí vinou, že jsem se dlouhou chvíli chladil po běhání v bazénu. Mohl za to Terry a jeho sledování televize pozdě v noci. Něco málo spolu máme přece jenom společné. Oblibu ve filmech, na to Terry slyší vždy a už jsme se i domluvili, že až příští týden Penny odjede na pár dní domů do Londýna, budeme si každý večer pouštět biograf a dokonce pro mě zajistí alespoň anglické titulky. Včera měl zase filmový večer i když přiznám se, že kromě části prvního filmu jsem se tam nevyskytoval, poněvadž jsem šel brzo spát. První v televizi proplul Leonardo Di Caprio a jeho Prokletý ostrov, je to zrovna jeden z filmů, které nemají zrovna jednoduchou angličtinu. Druhý film mě u Terryho hodně překvapil. Kdo by si tipnul, že muž v jeho letech si na uspání pustí třetí díl Shreka a vydrží u něj až do druhé ranní? To už by pro mě byla o poznání lehčí angličtina, ale to já už se ukládal ke spánku a všem možným snům.

I přesto že jsme započali svou práci později než obvykle, udělali jsme toho dost a práce byla zase trochu jinačí. Jediné místo, kde nejsou stromy je pole pod bazénem. Velikostně velké asi jako třetina fotbalového hřiště. Po plení a trhání melounů a rajčat přišlo na řadu naše Ferrari. Ne, nekoupili jsme si Modenu, ani Italii 360, ani jiný vůz s koníkem ve znaku, nýbrž jsme zapřáhli náš traktor. Stejně červený, stejně zběsilý a stejně jako Ferrari, vyrobený v Itálii. Penny se nám sice smála, když jsme mu tak začali říkat, ale my jsme stále kluci a na takové věci nedáme dopustit. Znovu jsem poslouchal Terryho v monologu, kterému bych ani v češtině nerozuměl a to byla montáž oracího zařízení za traktor. Naštěstí se mnou aspoň vyřešil nejtěžší věc a to dotlačit manuálně traktor do správných šroubů. Vše jsme utáhli a Terry mohl radostně vyrazit na svoji cestu orajícího koně, mezitím co já ještě likvidoval stará rajčata. Minutu dokázal Terry bezstarostně válčit s matkou přírodou a když jsem asi po stejném čase zvedl hlavu, musel jsem se začít smát. Terry zapadl. Na jedné straně pole je hlína opravdu měkká a hluboká a traktůrek nejen že táhne na svůj výkon opravdu těžký přívěs, ale navíc má jen náhon na zadní kola. Takže krumpáč a lopatu do ruky a šel jsem osvobozovat naše offroadové Ferrari. Po chvíli a s pomocí pár podložených kamenů (a snad i vůle boží) mohl můj přítel pokračovat v orání. Ještě asi dvakrát se dokázal dostat do úzkých, ale couváním (moje rada) vše vyřešil. Ne že bych chtěl ze sebe dělat nějakého Luise Hamiltona, ale od prvního dne mi připadá, že Terry neumí couvat a je jedno jestli se jedná o auto, či traktor. Dokonce jsem ho i podezříval, že špatně vidí, ověřil jsem si to dnes při likvidování starých rajčat, kdy jsem na něj dvě rajčata hodil (čistě z výzkumných důvodů) a on mi nejen že útok neopětoval, ale ani si toho nevšiml a to ne, že bych byl špatný šutér, trefil jsem ho dvakrát do nohy. Zítra sklízíme poslední melouny, tak zkusím svůj výzkum znovu.

S pavouky jsem nikdy neměl významnější problém a pokud mi po ksichtě nebude běhat tarantule, tak asi ani mít nebudu, ale při trávení po dobrém obědě jsem potkal druhého nájemníka svého pokoje. Bohužel pro něj to byl jeho poslední nájemní den. Já jsem mírumilovný vůči jiným druhům živočišné říše, ale aby mi přímo po posteli běhal nějaký spiderman, to si vyprošuji.

Odpoledne jsem šel ještě s Ugem osekávat pár olivovníků a sbírat bordel (přitom se mě Ugo snažil několikrát povalit na zem a hrát si se mnou), zato Terry si ustlal na lehátku u bazénu a odmítal cokoli dělat. Nakonec by to bylo zbytečné, dnes museli jet s Ugem na očkování.

Chtěl bych se ještě vrátit k popisu vzhledu našeho obydlení. Na střechu (střechy) našich kukaní se dá dostat po několika malých, betonových schůdkách, které byly vystavěny z obou stran domu. Nevěnoval bych jim valnou pozornost, nebýt důležitosti telefonního signálu. Ten najdete, jak jsem včera zjistil, jen když vylezete na střechu. Neplánuji sice s nikým moc telefonovat, ale je dobré to vědět. Pennin internet ale funguje všude a když večer jeli na zmiňované očkování (kvůli převozu do Anglie), tak jsem měl čas podívat se, co je ve světě nového. Výprava s Ugem, to bylo také jedno velké dobrodružství a to jsem ani nemusel jet s nimi. Vše se odehrálo před odjezdem. Uga obvázali takovým speciálním vodítkem a v tu chvíli to oba, tím myslím Bou i Ugo, zjistili. Došlo jim, že se rozdělí. Protože Bou nikdy nejezdí autem a Ugo má vodítko, jen když někam jede. Začali se chovat jako dva partyzáni, Ugo odmítal vyskočit do kufru auta a ani Penny s ním nehnula a Bou si šla lehnout doprostřed jediné odjezdové cesty pro auto. Nakonec ale musela zvířecí smečka svůj boj vzdát. Uga vytlačil nahoru Terry a poté Bou musela Octavii uhnout. Nakonec to ale rozdýchala a byla docela ráda v mé přítomnosti, zřejmě si mě zase trochu více oblíbila.   

Na noze, přesněji na ukazováčku levé nohy, se mi udělal puchýř velikosti planety Mars, nutno podotknout, že i barvou si jsou podobní. Naštěstí je dnes pátek a proto nemusím jít běhat zítra ráno, ale až na večer. Ne že bych se vyhýbal práci, ten vesmírný prst zase není tak velký, aby se mi nevešel do pracovní boty, ale stejně po snídani jedu s Penny do Ostuni nakupovat a asi budu mít to štěstí se po městě porozhlédnout více. Na neděli se plánuje setkání s britskými přáteli (zřejmě jsou i moji) u moře a Penny říkala něco o lidech, kteří by věděli, kde tu hrát fotbal. Tak snad se mi to poštěstí a vyzkouším brzo své nové kopačky. 

Ostuni

Dneska byla komplikace vůbec vyběhnout na obvyklou porci kilometrů. V cestě mi stáli dva výtržníci, kteří byli odhodlaní buď vyrazit se mnou a nebo mi co nejvíce zkomplikovat opuštění smečky. Moje chyba byla obouvat se na terase, kde na mě má Ugo přístup, a proto mi bral boty a ponožky. Abych nevypadal asi moc čistě, vyskočil na moje bílé běhací šortky svými krásně zbarvenými tlapami do červena a hned byl o poznání šťastnější, že vypadám jako on. Bou přesně věděla, kudy vybíhám, takže si umanula, že půjde napřed. Přišlo mi, že Terry s Penny ještě spí, tak jsem je nechtěl rušit a proto jsem na psiska jen šeptal, což mělo odezvu asi jako protestování Greenpeace proti lovu velryb u Japonských břehů. Snažil jsem se je tedy vzít ručně a doprovodit je zpět k obydlí, ale jakmile jsem je pustil, vyrazili šťastně znovu se mnou. Zkoušel jsem různé triky a úskalí, jak vyzrát nad dvojicí velmi vypočítavých psů, např. utíkání, schovávání, dělání jako že jdu jen zavřít bránu, nic nefungovalo. Kdybych tak měl teleport, s kterým bych se jednoduše přemístil na silnici do Svaté Michaely, která je od příjezdové cesty vzdálená pár desítek metrů a nejde na ní už dohlédnout, a psi by ostrouhali, ale bohužel, takové vybavení jsem si sebou nesbalil. Co naplat, trpělivosti je málo a času ještě méně. Rozhodl jsem se tedy věnovat jiné ranní činnosti s doufáním, že naše ranní ptáče (Penny) se probudí a zabrání pejskům následovat mě. Šel jsem si tedy opláchnout pracovní věci od bahna a písku, aby je mohla Penny dnes hodit do pračky. Žádný problém, já to bez problému udělal, ale Terry něco takového neuznává a nejraději by své oblíbené tričko (no spíš kus hadru, co na něm celý den visí), nedal vyčistit ani za nic. Proč taky? Stejně ho zase ušpiní a to co děláme, je opravdu jen pro věci „na vyhození“. Jeho šedé tričko bylo děravé jak oděv Silvestra Stallona v druhém dílu Rockyho a podle zbarvení se dalo poznat, co všechno s ním odpracoval. Při snídani jsem se hodně smál jejich konverzaci a nakonec musel Terry svůj drahocenný trikot věnovat té zbytečnosti jménem pračka. A brblal něco o tom, že to je jeho druhé nejoblíbenější tričko. Ale nebyl zachmuřený moc dlouho, po snídani pokračoval v pokládání dlažby kolem bazénu, takže si šel pro své nejlepší triko a to já jsem vyprskl smíchy. Bylo úplně stejné jako to, co musel odevzdat Penny, akorát že mělo na zádech vylepšení, popsal bych to asi jako kabriolet mezi tričky. A moc bych nesázel na to, že by mu to udělali Ugo s Bou, nýbrž je to zřejmě nějaké vylepšení pro horké počasí jménem manuální klimatizace, aneb holá záda. Zřejmě si potřeboval někdy odtrhnout kus látky a něco vyčistit na svém traktoru.

Nakonec se Penny po chvíli objevila v kuchyni a já mohl vyrazit. Naštěstí zpoždění startu mého menšího maratonu nebylo komplikací. Do Ostuni jsme vyráželi až potom, co se Terry nasnídal, takže i kdybych běžel do Neapole a zpět, asi bych to stihl. Takže znovu příjemné zchlazení v bazénu, snídaně a mohli jsme vyrazit do města.

Po cestě jsme plánovali co vše koupit, jako nějaké maso, chléb a salát. Já si chtěl pořídit nějaké šortky, protože montérky přijdou na řadu až s chladným počasím a jediné, které mám jsou zbytečně dlouhé a nepraktické. Ostuni je opravdu krásné a historické město, jeho bílé budovy sahají až nahoru k městskému vrchu, z nějž jde vidět krásně se linoucí pobřeží, rozprostírající se severovýchodně. Doufám, že se mi ještě poštěstí udělat pár fotek, ale o to nemám strach, možná sem budu jezdit více, než jsem čekal. A to díky Penny, která mi ukázala hned na kraji města fotbalový plácek, se standardní velikostí pro velký fotbal, ale nikoli s trávou, nýbrž jen se škvárou. Zde prý hrají nějací angláni, které možná uvidím zítra, ale stoprocentně se na to spoléhat nebudu. Zítra se snad dozvím víc, nejen o možném fotbale v Ostuni, ale po případě v jiném místě nedaleko našeho bydliště. Je to velmi milé, že se mi Penny snaží vyhovět, abych si splnil sen a zahrál si zde fotbal. Uvidíme po zítřejším setkání u moře. I kdybych měl na kole dojíždět až do Ostuni či někam jinam, nemám s tím problém.

Tržiště se v Ostuni probouzí výhradně jen v sobotu a to od rána do začátku siesty, což je někdy po dvanácté dopolední. Rozprostírá se v několika ulicích ve středu města a rozděluje se jen na místa s potravinami (ovoce, zelenina, maso…) a stánky co nenabízí nic k snědku, ale oblečení (i použité), věci do domácnosti a jiné. My jsme nejdříve zamířili mezi použité šacení, kde jsem hledal aspoň přibližně mé velikosti podobající se šortky. Na jednom velkém pultu byla obrovská hromada fotbalových a jiných věcí. Kdo by si chtěl založit amatérský tým nejen ve fotbale, ale třeba ve florbale, házené či jiném kolektivním sportu, mohl by si sem zajet a pořídit starých dresů nepočítaně a to v mnoha barvách a variacích. Objevil jsem ale také dresy známých italských klubů (pochopitelně jen těch severních, které místní nesnáší). Po chvíli probírání jsem našel šest dresů Turínského Juventusu a dva Interu Milán (není to podezřelé?), logicky jen s hráči, kteří už v těchto klubech nekopou (Diego, Amauri, Forlán…). Potom jsem ale objevil úplný poklad! Historie sama, v jednom dresu. Z hromady jsem vytáhl červenočerný klenot s nápisem Adidas na prsou. Ročník tohoto dresu odhaduji na rok mého narození, resp. v tomto trikotu hráli Bierhoff, Maldini a spol. ještě když já jsem u maminky v břiše přemýšlel, zda se stanu mužem či ženou. Žádná jmenovka, žádné číslo a už vůbec ne reklama. Čistě proužkovaný dres, jen čistá znalost historie našeho klubu mě uvedla do pocitu euforie, jako kdybych vyhrál ve sportce. Trochu mě Penny urazila, když se podivila, že za věci z tohoto stolu chtějí 2 eura po kusu. Já bych za tohle prodal Buckinghamský palác, kdyby mi patřil. Tohle je historie a ta je k nezaplacení.

Následovalo nakupování něčeho k večeři. Moje opakování, že já jím všechno nepomáhalo urychlit Penny výběr, ale to mi nevadilo, protože objevování nových věcí v cizí zemi je můj oblíbený koníček. O jídle nemluvě a když vám trhovci nabízejí vždy ochutnávku nějakého pečiva, ovoce či jiných pochutin, jsem po chvíli zadarmo a příjemně naplněn.
Nakonec jsme pořídili i meloun velikosti římského kolosea, který jsem odnesl do auta ani nevím jak. Zřejmě ho vezeme zítra na pláž, kde bude snad celá anglická kolonie.

Při výjezdu z města jsem uviděl úžasnou věc. Kousek od basketbalové arény (mimochodem tým Ostuni je v basketu velmi dobrý), je vystavěný malý park. To samo o sobě není nijak zvláštní, ale tento je zřídka zalesněn a sem tam je nějaký ten keřík. Skvělé pro crossfit, napadlo mě. Je to sportovní park, kde může člověk běžet po cestě, občas má něco na přeskakování nebo shybování a vůbec mi to celé přišlo jako výborný plán pro mou příští cestu do Ostuni.

Po návratu jsem svůj cenný skalp běžel ihned ukázat Terrymu, který odpověděl „Good for job“, což mě velice ranilo a pověděl jsem mu, že to sluníčko už mu nedělá dobře. Takové věci jako tento starý dres, by se měly nosit maximálně do kostela nebo na svatbu, pro práci mám jiné věci k poškození.  

Po dopoledním čaji (já nic tak horkého jako bláznivý Angličani nepiji), jsme šli s Penny očišťovat škeble, které koupila k obědu. Po chvíli otravného kartáčování té nebohé zvěře uvnitř tvrdé skořepiny jsem si zasténal, že bych si vystačil s chlebem se šunkou, ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Odio Inter!

Ráno jsem započal jako vždy, vzalo to rychlý spád, zuby, běhání, bazén, snídaně, naplnění auta a hurá směr moře. S policisty už mám všelijaké zkušenosti (a nejen v autě, ale i při přecházení nebo jízdě na kole), ale to co jsem zažil dnes se jen tak nevidí. Terry obvykle řídí (jako drak) a Penny mě vždy posílá si sednout dopředu a raději jezdí vzadu. Těch deset kilometrů do Ostuni se nedělo nic zvláštního. Stokilometrová rychlost na osmdesátce, to jde přehlédnout, ale jakmile vyjedete v Ostuni na kopec z kterého jde krásně vidět nejen město, ale i nedaleké pobřeží se silnice svažuje a k moři už jedete jen z kopce. Je to jako na sáňkách, protože musíte sjet výškový deficit nějakých tři sta metrů během pár kilometrů. Silnice je poměrně široká, takže je vše v pořádku. Přišlo mi ale zvláštní, že na nás zablikalo auto jedoucí proti nám. Svítit nesvítíme, ani nemusíme, jedině že by... Než jsem stačil Terrymu jedoucímu s výrazem Jasona Buttona říct, že někde zřejmě stojí páni policisté, objevili se z čista jasna za zatáčkou a já se automaticky koukl kolik Terry má na tachometru. Sto dvacet na devadesátce, to zavánělo drahým průšvihem (ne že bych s tím měl zkušenosti). Okamžitě vyletěla ruka jednoho z uniformovaných rychle nahoru, jako kdybychom se dostali do ofsajdové pozice. Kdybychom Terrymu neřekli, že to je na nás, asi by jel dál (fakt není poloslepý?!). Takže začal přibržďovat a zastavovat za policejní Alfou. Jakmile jsme sjeli na krajnici, jeden z uniformovaných začal přistupovat ke mně. Ne že bych snad vypadal podezřele, ale nýbrž proto, že jsem seděl na levé a tedy pro Evropany, řidičově straně. V tom uviděli, že nemám volant a na značce je napsáno UK, což četníky dost překvapilo a než jsme stačili úplně zastavit, začali na nás mávat, ať pokračujeme v naší cestě. Ne že by nás snad nechtěli pokutovat a zkontrolovat si, zda nejsme podnapilí či pod vlivem jiných látek, ale nýbrž proto, že při vyhlídce na konverzaci v jiném jazyce než italském jejich čelo polil pot. My jsme tak mohli vesele pokračovat v sestupování k mořské hladině.

Mimochodem, každý den po obědě si dává Terry pivo a při večeři popíjí s Penny červené víno. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ale občas po večeři nejeli do Svaté Michaely nebo jinam, samozřejmě autem. Vysvětloval jsem jim, jak tohle odsuzuji a jakmile člověk vypije i jen kapku alkoholu, neměl by ten den už řídit. Ne že by se snad člověk opil z dvou deci červeného, ale jde o princip. Tohle si pak řeknou i mladší ročníky, které ale nezůstanou u jedné malé desítky a pak to vysvětlete příbuzným obětí smrtelné nehody. Kdo takovou zaviní, nejen že by si měl dlouho posedět v žaláři (dlouho neznamenají měsíce), ale zaplatit bolestné a odevzdat svůj řidičský průkaz, navždy. Žádné limity jako v Anglii, prostě za volant bez alkoholu, tečka.    

To jsem se ale dostal někam jinam, než jsem chtěl. Takže po příjezdu na velké parkoviště nás odvezl malý vláček (podobný tomu Františkolázeňskému) přímo na pláž. Hodně lidí, všude děti a písek plný bordelu, takhle si tedy jako naturalizovaný Ital nedělní odpočinek nepředstavuji, ale zase to vyvážily místní opálené slečny v bikinách, takže na všem se najde něco kladného. Poznal jsem po chvíli skupinku anglických přátel ze všech koutů britských ostrovů. Omlouvám se, ale opravdu si nepamatuji všechna jména, nejsem stroj. Ale pro zlepšení mé angličtiny bylo toto odpoledne dobré. Hlavně Call (jeden z mála, kterého si pamatuji jménem), se snažil se mnou komunikovat. Je to učitel v nedalekém San Vito, kde učí italské děti angličtinu. To není vůbec špatné, ale negativní je, že z něj vyzařovala namyšlenost už od Ostuni. Během chvíle jsem si vyslechl, jak má dvě kola, takže je vynikající cyklista, také běžec, plavec, fotbalista, tenista a kdybych neutekl do vody, snad bych se i dozvěděl, že reprezentoval svou zemi v bobování, nebo hodu telefonní budkou. Je to jediný člověk pocházející z Walesu, kterého jsem poznal a jestli jsou takoví z této země všichni, doufám, že se s dalším dlouho nestřetnu. Navíc mi pověděl, že je fanouškem FC Liverpool, což mluví za vše.

Naštěstí byli ostatní fajn a dost jsme se i nasmáli (hlavně Terrymu). Pamatuji si asi jen půlku jmen: Alexeje, Steva, italskou dvojici Mandy a jejího muže a Sally, která přišla později a při seznamování mě začala líbat (na tvář samozřejmě), italskou krev v sobě nikdy nezapřu, takže jsem s tím neměl problém. Italská dvojice byla ve složení voják, fandící Juventusu (jméno si samozřejmě nepamatuji), který byl nějakou dobu i v Iráku, ale bohužel uměl anglicky jen yes a nice, takže jsem neměl šanci se něco dozvědět. Jeho manželka na tom byla v angličtině lépe, dokonce mě naučila pár slov italsky. Takže už umím to nejdůležitější: „Ooodio Inter“ „Nesnáším Inter“ Což mi bohatě stačí. Ještě umím i jiná, peprnější slova, ale to raději nebudu publikovat, to si nechám na fotbalové hřiště.

Moře bylo o poznání čistější, než písek na pláži a dokonce i velmi teplé. Mělčina byla stejně daleko, jako v Bibione, takže jsem musel jít skoro až k Makedonii, abych si zaplaval v hloubce.

Později odpoledne, když už na pláži byly spíše jen skupinky, se vedle nás rozehrál malý kluk na bubínek a přitom začala zpívat jeho, zřejmě starší sestra. Tu slečnu jsem odhadoval tak na dvanáct let, ale její zpěv byl fantastický. Ne že bych se v tomhle oboru vyznal o něco víc, než v hraní na harfu, ale stačilo pár slok a srotila se kolem nás spousta lidí, kteří na ní udiveně hleděli a poslouchali. Zpívala nejen v italštině, ale i nějaké známější pecky v angličtině. Když slečna přestala, Alex vytáhl svou kytaru, na kterou začal hrát, ale bohužel také zpívat. Což mi nebylo po nadané zpěvačce vedle zrovna po chuti. Naštěstí se zanedlouho domluvili, že on bude hrát a ona bude zpívat, to už bylo o poznání lepší. Vzpomněl jsem si hned na ty tragiky ze Superstar a jiných přitroublých televizních soutěží, na které bohužel kouká dostatek natupělých lidí, takže se to každý rok opakuje a každý rok se dá slyšet v televizi to samé sténání. A hlavně když to dávají v osm večer, to bych je vážně nakopal do prd…    

Nakonec se nám i Terry vytratil a přišel, když už byli ostatní dávno pryč a od Penny to schytal ze všech stran, nechtěl bych být v tu chvíli na jeho místě, ale za chyby se holt trestá.

Po večeři jsme se dívali na film, ale ne v televizi, nýbrž na plátně, které Terry připravil u bazénu. Prý občas přijdou i přátelé na nějaký ten biograf.

Zítra však zase obout boty, nandat rukavice a s chutí do práce.